Článek
To vám povím, tohle bylo letošní léto. Celý rok posloucháme: „Mami, tati, my chceme na tábor! Všichni kamarádi jedou!“ A my, jakožto zodpovědní rodiče, co chtějí svým ratolestem dopřát to nejlepší (a taky si trochu oddechnout, nebudu lhát), jsme to vzali vážně. Hodiny jsme studovali nabídky, porovnávali programy, luštili recenze na internetu. Všechno s jediným cílem: najít ten nejlepší tábor, ten, kde se budou cítit jako v ráji a my si budeme moct užívat blažené ticho. Nakonec jsme vybrali. Tábor s názvem „Dobrodružství v lese“, s podtitulem „Přežij, co se dá!“. Znělo to akčně, znělo to lákavě. Na fotkách usměvavé děti, co lezou po stromech a rozdělávají oheň. No prostě ideál. Věděli jsme, že to bude náročné, hlavně to loučení. Ale byli jsme připraveni.
A pak přišel ten den D. Den odjezdu. Ráno bylo hektické, jako vždycky, když se chystáte někam s dětmi. Dvacáté páté připomenutí, že si mají vzít kartáček na zuby, že si mají zkontrolovat batoh, že si nemají zapomenout plyšáka (i když už jsou „velcí“). Nakonec jsme je nacpali do auta, batohy do kufru a vyrazili. Celou cestu vyzvídali, co tam bude, jaké budou mít kamarády, jestli bude dobré jídlo. V očích jim zářilo nadšení. A my? My jsme se tvářili statečně, ale v duchu jsme se těšili na ten klid, co nás čeká.
Dorazili jsme na místo. Les, chaloupky, hřiště. Všechno vypadalo přesně jako na fotkách, jen v reálu to bylo ještě o něco víc… lesní. Instruktoři byli mladí, usměvaví, plní energie. Děti se hned vrhly do víru dění. Mávli jsme jim, slíbili, že budeme posílat pohledy, a se smíšenými pocity jsme nasedli do auta. Byla v tom úleva, ale i trocha té mateřské a otcovské lítosti, že nám takhle rychle dospívají.
Cesta domů proběhla v tichu. Takovém tom nezvyklém tichu, které je po dvou dětech v autě až děsivé. Pustili jsme si rádio, vypili kafe a plánovali, co budeme dělat s tou náhle nabytou svobodou. Večeře v restauraci? Filmový maraton? Spánek až do oběda? Možnosti byly nekonečné! Usmívali jsme se na sebe a říkali si, jak jsme to dobře vymysleli. Dorazili jsme domů, uvařili si večeři a zrovna jsme si otevírali láhev vína, když zazvonil telefon. Dcera. No jasně. „Mami, už tam jsi? Jak se máš?“ říkala s hlasem plným nadšení. „No, jsem doma, všechno je v pořádku. A co ty? Jaký byl první den?“ zeptala jsem se s úsměvem. A pak to přišlo. „Mami, já chci domů! Tady je to hrozný! Všichni brečí, je tu zima a v jídle byly housenky!“
V tu chvíli mi úsměv zamrzl na rtech. Housenky? Zima? Brečí? Vždyť to mělo být „Dobrodružství v lese“! Ne „Survival v pekle“! Snažila jsem se ji uklidnit, říct jí, že to bude dobré, že si zvykne. Ale její hlas se lámal, a já slyšela v pozadí pláč dalších dětí. Věděla jsem, že je zle. Ani ne o pět minut později zazvonil druhý telefon. Tentokrát syn. Jeho hlas byl mnohem klidnější, ale o to víc zněl rezignovaně. „Tati, já chci domů. Jídlo je hnusný, holky furt brečí a v noci nám sem lezou pavouci. A instruktoři nám zakázali hrát hry na mobilu!“ No to je katastrofa! Vždyť jim slibovali dobrodružství, ne koncentrační tábor pro děti! S manželem jsme se na sebe podívali. V jeho očích jsem viděla stejné zděšení jako ve svých. Naše idylická dovolená bez dětí se během pěti minut rozplynula jako pára nad hrncem. Místo romantické večeře jsme začali řešit, jestli pro ně jet hned, nebo jim dát ještě šanci. Vždyť to byl jen první den! Co když to je jen šok z nového prostředí? Co když se zítra probudí a všechno bude dobré? Rozhodli jsme se, že jim dáme do rána. Snažili jsme se je uklidnit, říct jim, že to bude lepší, že si najdou kamarády, že si na všechno zvyknou. Ale věděla jsem, že to zní dutě. Věděla jsem, že už se rozhodli. A já? Já už jsem v duchu balila tašky.
Ráno to nebylo o nic lepší. Telefony začaly zvonit hned po sedmé. Ječeli do nich oba, jeden přes druhého. „Mami, prosím! My chceme domů! Tady se mi stýská! Udělám cokoli!“ A v tu chvíli jsem věděla, že boj je prohraný. Že naše děti na „Dobrodružství v lese“ nezvládnou. Že se raději vrátí do bezpečí domova a k tomu, že jim máma bude dávat housky bez housenek. Jeli jsme pro ně, tentokrát už s mnohem menším nadšením. Místo romantické večeře a filmového maratonu nás čekala cesta tam a zpátky, abychom vysvobodili naše malé dobrodruhy z pařátů „přežití, co se dá!“. Během cesty jsem si říkala, že jsme se asi měli lépe připravit. Že jsme se měli zeptat, jestli v ceně tábora je i psychologická podpora pro rodiče. A pro děti taky.
Dorazili jsme na místo. Obraz, který se nám naskytl, byl žalostný. Děti seděly na kufrech s výrazem „už-nikdy-nikam-nejedeme“. Oči podlité slzami, vlasy rozcuchané, oblečení špinavé. Vypadali jako po bitvě. A instruktoři? Ti se tvářili, jako by právě prožili apokalypsu. Prý už jich chtělo domů víc. A prý ty housenky v jídle byly jenom „listové záležitosti“, co tam spadly ze stromu. No jasně. Objali jsme je. A v tu chvíli jsem věděla, že to bylo správné rozhodnutí. Že pro ně teď není nejdůležitější dobrodružství v lese, ale to, že jsou doma. Že jsou v bezpečí. Že mají čisté oblečení a jídlo bez housenek. A že mají rodiče, kteří je vysvobodí z jakékoli „přežití-co-se-dá“ situace.
Cesta domů byla překvapivě klidná. Děti spaly, vyčerpané pláčem a strachem z housenek. My s manželem jsme si jen tak povídali o tom, jak se nám to „dobrodružství“ tentokrát moc nevyvedlo. Ale zároveň jsme se smáli. Smáli jsme se sami sobě, našim naivním představám a tomu, jak se z nás během pár hodin stali opět plně vytížení rodiče.
A tak skončil náš pokus o dovolenou bez dětí a jejich táborové dobrodružství. Nebyla to idylka, nebyl to klid. Ale byla to lekce. Lekce o tom, že děti jsou prostě děti. A že někdy i to nejlepší dobrodružství není pro každého. A hlavně – že domov je prostě domov. A pro naše děti je to zatím to nejlepší místo na světě. A já? Já se teď budu držet raději nějaké osvědčené dovolené s hotelem a all inclusive. A housenky? Ty nechám v lese.
