Článek
A pak z ničeho nic přišla věta, která mě postavila do pozoru jako siréna ve tři ráno: „Mami, tati… já bych chtěla studovat v Americe.“ Nejdřív ticho. Ne takové to dramatické ticho z filmů, ale spíš to obyčejné, lehce nevěřící, kdy člověk čeká, že uslyší „ne, dělám si srandu.“ Jenže dcera se tvářila vážně. A bylo jasné, že tohle žádný žert není.
Jasně, v Americe. A kdo to zaplatí?
První, co mi samozřejmě problesklo hlavou, byla otázka: Kolik to sakra stojí? Nejsem žádný skrblík, ale zároveň nejsem multimilionář. Představa, že budeme každý měsíc posílat přes oceán částku, za kterou by se u nás dala platit hypotéka na třípokojový byt, mě moc nenadchla.
„To jako myslíš vážně?“ vypadlo ze mě. A dcera přikývla. Prý už si o tom dlouho četla, našla si různé programy, možnosti stipendií, dokonce už má rozepsaný motivační dopis. Všechno si to plánovala sama a celou dobu nám o tom neřekla ani slovo.
Abych řekl pravdu, na jednu stranu mě to vlastně potěšilo. Že má ambice, že o něčem přemýšlí, že si jde za svým. Jenže na druhou stranu – Amerika? Opravdu? Vždyť jsme nebyli schopní jí zaplatit ani lyžařský kurz do Alp, když byla v prváku.
Ne že bych jí to nepřál
Vím, jak to zní. Jako že jí to chci překazit. Ale není to tak. Nechci jí házet klacky pod nohy, jen… člověk si musí přiznat realitu. Žijeme z jednoho platu, manželka má částečný úvazek, protože se stará o svoji mámu. Úspory máme, ale ne na Harvard.
Dcera ale přišla připravená. Řekla, že chce zkusit „community college“, kde je školné nižší. Prý to pak půjde převést na univerzitu. A že by tam při studiu mohla pracovat. Má to celé promyšlené. Jenže… to je pořád Amerika. Jiný svět. Jiná mentalita. Jiná pravidla.
„Víš, že tam nebudeš mít nikoho? Že si budeš muset všechno zařídit sama? Že tě bude stát litr i obyčejný rohlík?“ snažil jsem se jí to trochu přiblížit. A ona na to jen: „Já vím, ale chci to aspoň zkusit.“
Za nás se nikam nejezdilo
Tohle mi blesklo hlavou víc než jednou. My jsme vyrůstali v jiné době. Ne, že bych chtěl být ten otravný boomer, co brblá, že za jeho mládí byla tráva zelenější a voda mokřejší. Ale přece jen – my jsme o takových věcech ani nesnili. Můj nejdelší výlet byl vlakem do Bratislavy. Dnešní generace plánuje Ameriku jak víkend v Třeboni.
A pak jsem si uvědomil ještě jednu věc. Já se vlastně bojím. Ne o peníze. Ne o administrativu. Ale o ni. Že tam bude sama. Že se jí něco stane. Že se jí bude stýskat. Že jí tam někdo ublíží. Že ji neuvidím měsíce – možná roky. A že mi ten její smích bude chybět. Ne že by se rozbrečela. Dcera není žádná křehká květinka. Ale bylo na ní vidět, že to nečekala. Myslela si, že budeme nadšení. Že ji poplácáme po rameni a poběžíme hned na pasové oddělení. Ale já řekl něco jiného. „Já ti to nebudu zakazovat. Nechci tě brzdit. Ale potřebuji čas. Potřebuji si to promyslet. Potřebuji se s tím srovnat.“ Přikývla. A pak řekla: „Já vím, tati. Děkuju, že mě posloucháš.“
A co teď?
Teď máme doma leták z jedné americké školy. Leží na stole, vedle ovladače a hrnku s kafem. A pořád na něj koukám. Dcera si mezitím podává přihlášku, hledá informace o vízech a už si i zjišťovala, kolik stojí letenka. Já mezitím propočítávám rodinný rozpočet a snažím se předstírat, že mě z toho nebolí žaludek.
Možná to nevyjde. Možná zjistí, že to celé bylo jen přání, které narazí na realitu. A možná naopak překvapí i sama sebe. Já jen doufám, že ať už to dopadne jakkoliv, bude vědět, že jsme tu pro ni. I když bude na druhém konci světa.
A že ačkoliv jsem to zprvu nesl těžce, nakonec jsem na ni pyšný.
