Článek
V jednom ze svých předchozích článků jsem popisoval skutečnost, že jednání lidí a personálu v supermarketech je veskrze pozitivní, lidské a chápající.
Po zveřejnění článku jsem však postupem času přišel na mnoho veselých až tragikomických příhod a prohlášení zákazníků i prodavačů, které výborně odráží jejich povahu, nebo rozpoložení.
V minulosti jsem v rámci zaměstnání obstarával i velké nákupy seniorům.
Jejich nákupní seznam byl povětšinou s mírnými obměnami totožný. Každý senior měl nějaké preference, nejčastěji však hledíce na cenu zboží.
Můj krátký příběh se týká klienta, kterého mi bylo lidsky líto. Pouze 52 let stár, po ošklivém rozvodu. Před několika lety navíc přišel o milovanou maminku, s dětmi kvůli údajným pomluvám ze strany bývalé manželky, měl problematický vztah. Stejně tak se svým bratrem, který byl ovlivněn manželkou, která dotyčného klienta neměla v lásce. Klient byl taktéž velmi nemocen, žil sám.
Bylo to takové velké dítě v těle dospělého. Přecitlivělá duše, plačtivý, rád maloval. Rozpad rodiny mu způsobil deprese, které řešil rovněž nehorázným přejídáním. Jeho hmotnost mohla v jednu chvíli dělat kolem 200 kilogramů. Pan S. (říkejme mu tak), byl vděčný za každé milé slovo a pomoc. Vždy jsem s ním rád prohodil pár vět, aby se aspoň na chvíli cítil lépe a zapomněl na své trápení.
Příběh se však týká jeho nákupu a nákupního seznamu. V něm pravidelně stávalo:
10 balení toustových chlebů,
4 velká balení toaletního papíru
5 vaniček zmrzliny
10-15 balení plátkového sýra
25 čokolád
3 krabičky cigaret
20 jogurtů
20 krabiček sardinek
, k tomu někdy 2 melouny
a 1,5 - 2 kila kuřecí šunky…
Pamatuji si, že ostatní pracovnice, které klientovi nakupovaly, měly problémy těžké nákupy utáhnout. Já jsem toto nevnímal jako problém.
Věděl jsem, a říkal to i samotný pan S., že mu lékař doporučuje dietu, hubnutí. Klient však vždy z psychických důvodů spadl k depresím a následnému přejídání.
Do jeho nákupního seznamu jsem mu nezasahoval. Byl svéprávný, a měl právo si rozhodnout, kolik čeho chce a na co má finance.
A tak, vyzbrojen netradičním seznamem jsem jednou za čas vyrážel, ponejvíce v ranních hodinách do supermarketu(kde pána ovšem neznali). Už ostatní nakupující si mnohdy prohlíželi můj nákupní vozík s všetečnými dotazy, pro koho že to nakupuji. Jeden senior mě kdysi počastoval otázkou: „Vy musíte mít hodně velkou rodinu, že?“
Nejkomičtější bylo předstoupit před pult s uzeninami a nahlásit prodavačce požadavek: „Prosím, dvě kila kuřecí šunky!“, což vzhledem k objemům běžných nákupů uzenin (dvacet deka, deset deka), vyznívá opravdu prazvláštně.
Odpověď jedné z prodavaček při lehce netradičním přání pro „mého“ klienta mě však odzbrojila: „To budete krmit prase?“ Nezmohl jsem se na kloudnou odpověď. Její poznámka mě však zamrzela při pomyšlení na pana S., který procházel těžkým obdobím. To, jak jej řeší, je do velké míry jeho věc.
V duchu jsem si říkal: „Ženská, kdybyste věděla, co za lidské trápení se skrývá pod těmi dvěma kily obyčejné šunky.“
Později jsem však přemýšlel nad tím, jestli takové urýpané poznámky má tato dáma i vůči dalších zákazníkům, musel si zákonitě někdo stěžovat. Nebo ji místní už znají, a tiše její chování tolerují, stejně tak možná vedení obchodu.
Po této příhodě se panu S. nadále zhoršoval zdravotní stav. Velmi často byl také hospitalizován. Často mi s nadšením oznamoval, kolik se mu podařilo zhubnout kilogramů, aby je po několika týdnech nabral zpět.
Měl jsem ho svým způsobem rád.
I přes jeho vážné problémy mě loňská zpráva o úmrtí pana S. překvapila, vždyť ještě asi 10 dnů před jeho smrtí jsem mu byl nakupovat jeho obvyklé penzum potravin. Bylo mu pouze 52 let.
