Článek
Před lety se mé tehdejší partě zalíbilo trávit letní měsíce pod stanem, k čemuž se váže nejedna bláznivá vzpomínka.
Bylo nás pět, stejně jako v kultovním seriálu, až na to, že jsme nedělali „lumpárny“ hodné dvanáctiletých sígrů, ale spíše sladkých sedmnácti až devatenácti.
První roky jsme jezdili k jezírku u vesničky Topolná, která byla vzdálená jen asi deset kilometrů od nástupní stanice. Místo jsme si vybrali proto, že zde v letních měsících pobývalo minimální množství „stanovacích“ skupin, maximálně rybáři. Vzhledem k tomu, že tyto dva roky nikdo z nás nevlastnil řidičské oprávnění, museli jsme veškerou apanáž převézt autobusem, a poté tři kilometry dovléct od zastávky k jezeru. Netřeba dodávat, že se jednalo převážně o lahve s pivem. První problém nastal při placení monstrózního nákupu v tehdejším Tescu. Jako jedinému mi v tu chvíli bylo teprve několik dní osmnáct. Vyčuraní kamarádi předpokládali, že nákup vzhledem k velkému množství alkoholu zaplatím, a že se poté možná nějak poskládáme. Nevyjasnili jsme si však dostatečně finanční možnosti, a tak jsem zjistil, že potřebný obnos na zaplacení nálože na pokladním pásu zkrátka nemám. Proto jsme s „chábry“ museli dát kýžený obnos dohromady z pokladniček zahrabaných hluboko v taškách a krosnách. Zákazníci za námi supěli, div se jim nelinula pára z uší.
Na několikadenní stanování připravené potraviny jsme horko těžko dotáhli k autobusové zastávce, ale zřejmě se jeden z našich spolucestujících špatně podíval na odjezd linek. Jinak si totiž nemohu odůvodnit vztek řidiče ve chvíli, kdy jsme všechny krosny a nákup natahali do autobusu a vítězoslavně s množstvím drobných v ruce poručili: „Pětkrát Topolná!“ Řidič zbrunátněl s výkřikem: „Kam? A ven!“ Cestující měli kino, někteří smíchy div nepukli, my stáli jak opaření. Nechtělo se nám ven z autobusu. Pořád je však lepší zjistit informaci, že linka nás nedoveze, kam chceme ještě před odjezdem, než vzniklou situaci řešit na trase.
Po pár letech jsme se sice posunuli věkově, mnozí z nás o to méně mentálně.
Jeden z bohatších kamarádů naší party totiž na stanování dostal propůjčené téměř fungl nové SUV (tehdy ročník 2008) s otcovým varováním: „Ne, že ho rozmlátíš. Jestli jo, tak si u mě ve firmě na brigádě vyděláš na opravu.“
Díky této vymoženosti byl jako místo finální destinace zvolen jakýsi travnatý plácek, vlastně louka, vzdálená několik kilometrů od Znojma (asi 130 km od města odjezdu). Organizátory cesty byla nejspíše vybrána záměrně, jelikož byla prostě stranou od všeho. Byla obehnána stromy a potokem. Nejbližší vesnice byly od tohoto plácku vzdáleny asi 2-3 kilometry. Prostě dokonalý zapadákov. Už cesta tam probíhala ve stylu: „Tak mám konečně auto, kdo je víc“ , takže i přes mé upozornění, na které stejně nikdo nedbal, se i drobnými okreskami mezi vesničkami řidič puberťák hnal asi 130 v hodině.
Musím přiznat, že místo bylo opravdu dokonale schované, a taky jako vystřižené z představ, které jsem o něm do té chvíle měl.
„Ubytovali“ jsme se, dali chladit piva a „tvrdé“ do potoka a jali se takzvaně zevlovat. Postupně krajinu ovládl chlad a s nocí přistála na travnatou louku rosa. Veškeré postavičky z tehdejší party byly posilněny nejen notnými dávkami alkoholu, ale také nejedním potahem z vodní dýmky, která byla tehdy nehorázně oblíbená. Někoho navíc napadlo vrazit do ní vodku namísto vody. Někteří fajnšmekři lili do sklenice s vodní dýmku třeba i mléko s cílem zajistit při výfuku hustší kouř, což jsem osobně nejednou vyzkoušel. Musím říci, že opravdu úspěšně.
Po chvíli se v jedné z chytrých hlav zrodil nápad za všechny peníze. V alkoholovém opojení si dva výtečníci usmysleli, že se na mokré trávě projedou v SUV. „Však louka je dost velká, ne?“ I přes naléhání ostatních, na nás nedali a prostě do něj sedli. S dalšími dvěma kamarády jsme si ještě stále relativně spokojeně pokuřovali dýmku a sledovali, jak odvážlivci razí travnatý plácek plný rosy. V tu chvíli svítil na hodinkách čas asi 1:00.
Možná se rozhodli zkusit „Co to dá.“ Každopádně z toho, co jsem viděl, jsem skoro zkoprněl a vyjekl: „Kámo, co to, proboha, ti blázni s tím autem dělají? Oni do toho auta fakt sedli. “ Blik, pro něco jsem se otočil a za několik vteřin jsem jen viděl auto opřené částečně o malý strom, částečně přední částí v potoce.
Během chvíle jsme snad všichni, kteří neseděli ve voze, vystřízlivěli. Úprkem hodným mistrů jsme letěli k místu nehody. „Sebevrazi“ měli jediné štěstí, že už v té době byly mnohé SUV vozy dostatečně bezpečné, a tak se jako zázrakem nikomu z nich nic nestalo. Ne však vozu.
Další sled událostí mohl být zpracován do grotesky stylu „Lauer a Hardy“. Zoufalý pokus lidskou silou vytáhnout 1,5 tunové SUV zabořené částečně do stromu, částečně do potoka, nám v tu chvíli přišel jako nejlepší řešení. Stejně tak dohadování, co budeme dělat, jak situaci vyřešíme, spolu s lamentováním řidiče: „Fotr mě zabije.“
Brzy nám naštěstí došlo, že lidský pohon vůz opravdu nevytáhne a chtě nechtě budeme muset situaci řešit jinak.
Ráno zasedla rada výletníků a rozhodla, že dva budou hlídat, jeden dojde nakoupit do jedné přilehlé vesnice, a dva půjdou dojednat do další vesnice odtah vozu skrze traktor, případně jinou těžší techniku.
Mým úkolem bylo zůstat na stráži u auta. Za pár hodin slyším rachot. Zetor opravdu dorazil a s ním i bodrý chlápek z místního bývalého zemědělského družstva. Nutno však dodat, že byl velmi ochotný a ani neměl nutkání zavolat policii. Zběžné zhlédl situaci a prohlásil: „No je tam dobře „přikurtovaný“, ale to půjde. Co jste dělali, vy mistři?“ Za několik desítek minut bylo SUV venku a po projeveném díku zvěčněného flaškou traktoristovi, jsme se mohli naplno věnovat zjišťování rozsahu poškození. Kamarád to vtipně okomentoval slovy: „No hoši, kdybyste měli Favorita, tak už tady možná nejste ani vy, ani to Fávo“. Co bylo hlavní, SUV pojízdné bylo i přes lehce zdeformovaný přední nárazník, který byl však poničený tak nešťastně, že ohrožoval pneumatiku.
Kamarád, jehož otec mu vůz propůjčil, byl od chvíle nehody tak rozklepaný, že nejen on už neměl náladu se dále veselit, a po dostatečném vystřízlivění jsme se pokusili vyrazit směrem k domovu. Řidič věděl, že nehodu nezamaskuje, napadl ho však do jisté míry geniální nápad: „Otci řeknu, že jsme prostě srazili srnku“. Jak důmyslné.
Napřed ale bylo třeba dojet zpět. Cesta trvala asi 4 hodiny, při které bylo nutné jednak nenarazit na příslušníky, a jednak co dvacet minut zastavovat, abychom se přesvědčili, že je možné dále pokračovat.
Jako zázrakem jsme nakonec dojeli živi a zdrávi, navíc obohaceni o neobvyklý zážitek. Řidičův otec mu dokonce prý „sežral“ i historku se srnou.
