Článek
Neváhala jsem. Potřebovala jsem si připomenout, jak vypadá moře, jak chutná drink s ledem a jaký to je, když má člověk jen plavky a čas.
Už na letišti jsme si říkaly, že to zní skoro podezřele. Všechno tak levné, přitom podle fotek to vypadalo jako z katalogu snů. Palmy, tyrkysová voda, večerní světla kolem bazénu. A po příletu to tak fakt i vypadalo. Všude úsměvy, výzdoba, usměvavý recepční nám hned nabídl welcome drink a kufry odnesl až na pokoj. Připadaly jsme si jako královny. Do prvního rána.
Něco mě vzbudilo. Šramot. Pochopila jsem, že někdo z personálu bez zaklepání vstoupil do našeho pokoje. Tvrdil, že jde doplnit minibar. Bylo půl osmé. V ručníku. Přišlo mi to divné, ale snažila jsem se to přejít. Nechtěla jsem být za hysterku. Jenže pak se to začalo opakovat. Jeden zaměstnanec si „omylem spletl“ pokoj. Druhý „jen něco nesl“. Třetí se zdržel trochu moc dlouho a příliš se vyptával. Začalo nám to být nepříjemné. Ale pořád jsme to omlouvaly – kulturní rozdíl, přehnaná pohostinnost, možná jsme paranoidní.
Dny plynuly a kolem nás se pomalu začal stahovat neviditelný obruč. Jeden z barmanů nám dával neustále pití „na účet podniku“, ale jen když jsme byly samy. Když jsme seděly s jinými lidmi, ignoroval nás. Když jsme odcházely na pláž, zastavoval nás s výmluvami, že máme něco podepsat. A jednou nás zastavil i u výtahu a ptal se, proč nechodíme večer k baru, když jsme tak krásné. S kamarádkou jsme si začaly zamykat pokoj i ve dne. Přestaly jsme chodit na recepci samotné. A přestaly jsme se cítit jako na dovolené.
Jedno odpoledne jsme se odvážily říct to delegátovi. Starší pán, působil mile. Ale jen pokrčil rameny. „To je Orient, holky. Tady si muži dovolí víc, ale nic se vám nestane, pokud nedáte důvod.“ A já jsem v tu chvíli nedokázala říct nic. Jen jsem koukala, jak s lehkým úsměvem dává najevo, že problém je asi ve mně. Že jsem mladá, hezká a měla bych být spíš ráda. Jako bych si o to všechno říkala. Jenže já jsem tam nebyla kvůli flirtu. Nebyla jsem tam kvůli pozornosti. Chtěla jsem vypnout. Chtěla jsem ležet na pláži a mít chvíli klid. Ne řešit, jestli na mě u bazénu někdo kouká, jestli mi někdo nesahá na osušku, jestli někdo nezaklepal na pokoj jen proto, aby se mě podíval zblízka.
Večer jsme šly radši spát dřív. Začaly jsme si objednávat jídlo na pokoj a předstíraly, že nejsme. Dovolená se změnila na skrývačku. A přestože nám oficiálně nic neudělali, vím, že jsem se cítila ohrožená. Cítila jsem, že se musím hlídat. Že moje tělo je tam něco, co si někdo může komentovat, hodnotit, vnímat jako pozvánku. A že když se ozvu, budu za přecitlivělou Evropanku, co nechápe, že „takhle to tam chodí“. Jenže já to chápu. Právě proto mi bylo tak úzko.
Nejhorší chvíle přišla předposlední večer. Vracely jsme se z večeře, procházely chodbou k výtahu, když nám někdo zastoupil cestu. Pracovník hotelu, kterého jsme už párkrát potkaly. Usmál se, řekl pár vět anglicky, něco o tom, že bychom si měly zatančit. A pak sáhl kamarádce na bok. Ne nijak tvrdě, ne násilně – ale přesně tak, že ztuhla. Že jsme obě pochopily, že jsme tam samy. A že jestli něco řekneme, bude to zbytečné. Vydaly jsme ze sebe pár slov, obešly ho a zavřely se na pokoji. Se zataženými závěsy, s mobilem v ruce, připravené zavolat recepci – i když jsme věděly, že by to k ničemu nebylo.
Ten večer jsme brečely. Ne ze strachu. Ale z bezmoci. Z toho, že jsme se tak těšily, a teď jen počítáme hodiny, kdy konečně odletíme. A taky z toho, že jsme si to celé zpochybňovaly. Možná přeháníme. Možná jsme se jen špatně naladily. Možná jsme si něco vyložily jinak. Jenže to je ten problém. Že ženy jsou od malička vedené k tomu, aby si nevěřily. Aby se omlouvaly i za nepříjemný pocit. Aby radši mlčely, protože by mohly někoho urazit.
Odletěly jsme bez úhony. Navenek. Ale když jsme seděly v letadle, mlčely jsme. A když jsme si doma prohlížely fotky, některé jsme rovnou smazaly. Byly krásné – ale prázdné. Nechtěly jsme se na ně dívat, protože nám připomínaly, jak jsme se tam necítily dobře. Jak jsme byly každým pohledem tlačené do role objektu. A jak jsme si přivezly něco, co jsme si nevybraly. Ne suvenýr. Ale pocit.
Přemýšlela jsem, jestli o tom mluvit. Nechtěla jsem být za hysterku. Ani za bílou turistku, co nepochopila jinou kulturu. Ale pak jsem si řekla, že právě proto to musím říct. Protože tohle není o kultuře. Není to o náboženství ani o místních zvycích. Je to o respektu. A ten by měl být univerzální. Chtěla jsem jet na dovolenou. A dostala jsem lekci. Ne o Egyptě. Ale o tom, jak snadno se člověk vzdá pocitu bezpečí. Jen proto, že se nechce hádat. Jen proto, že nechce být „ta, co si stěžuje“. Jen proto, že jsme zvyklé být zticha.
Dneska bych reagovala jinak. Ne proto, že bych byla silnější. Ale protože už vím, že mlčet neznamená být v klidu. Že přiznat si nepříjemný zážitek není slabost. A že mluvit o tom, co se děje, i když se to nevejde do katalogu „dovolená snů“, je jediný způsob, jak to jednou přestane být normální. Protože pokud se máme cítit v bezpečí, musí se nejdřív změnit to, co považujeme za normální. A dokud se budeme tvářit, že stačí zavřít dveře a všechno je v pohodě, bude tohle všechno pokračovat. Každý den. V tichu. Za úsměvem. Za drinkem u bazénu.
