Článek
Ten rok jsme si řekli, že dovolená bude jiná. Žádné restaurace každý den, žádné utrácení za předražené hotelové jídlo. Tchyně, paní Vránová, se nabídla. „Já vám budu vařit! Ušetříte a budete mít domácí stravu jako od maminky!“ Znělo to jako skvělý nápad. V tu chvíli.
Byla to ta nejlepší chalupa, jakou jsme kdy na týden pronajali. Uprostřed malebné přírody, s výhledem na rybník, a dokonce i s malým dětským hřištěm. Všechno připravené na idylickou rodinnou dovolenou s našimi dvěma andílky – sedmiletou Terezku a pětiletého Honzíka. A samozřejmě s paní Vránovou, která se hned po příjezdu ujala velení kuchyně. Její kuchařské umění bylo v rodině tak trochu legendou. Legendou, která se vyprávěla spíš šeptem a s lehkým chvěním v hlase.
Už první večer to začalo. Paní Vránová se chopila hrnců s takovou vervou, jako by se chystala na olympijské hry ve vaření. Vzduch v kuchyni zhoustl. Po chvíli se začala linout zvláštní vůně. Ne ta povědomá, příjemná vůně domova. Spíš taková… neidentifikovatelná. Jako když se smíchá všechno, co najdete v lednici, a pak se to ještě pro jistotu spálí.
„Dneska máme, děti, překvapení!“ oznámila paní Vránová s širokým úsměvem, když servírovala na talíře cosi šedohnědého, co se tvářilo jako maso s omáčkou, ale vizuálně připomínalo spíš vyvržené předměty z archeologického naleziště.
Terezka se na to podívala, pak na mě, pak na to znovu. Její oči prosily o záchranu. Honzík, ten rovnou prohlásil: „Mně se nechce jíst.“ To byla jeho standardní reakce na cokoliv, co nevypadalo jako sladkost nebo hranolky. Ale tentokrát v tom byl slyšet opravdový, hluboký odpor.
„Ale Honzíku, to je přece moc dobré!“ snažila se tchyně. Zkusila jsem si kousnout. Chutnalo to… jako překvapení. Nepříjemné. Bylo to slané a zároveň mdlé, s jakousi podivnou pachuť, která se usadila na jazyku jako prach z pouště.
„Maminko,“ ozval se můj manžel Petr, který se snažil zachovat neutrální tvář, „je to… zajímavé. Co to přesně je?“
Paní Vránová se urazila. „No tak to je přece můj speciální recept na hovězí na víně! Co jste čekali? Guláš?“
Nikdo neřekl ani slovo. Děti jen šťouraly vidličkami v talířích, jako by hledaly poklad, který tam evidentně nebyl. Večeře skončila s téměř plnými talíři a s dětmi, které prohlásily, že mají „bolení bříška“.
Druhý den ráno byl o něco lepší. Tedy, myslela jsem si to. Snídaně byla „rychlá a zdravá“ – ovesná kaše s rozvařenými jablky, která měla konzistenci omítky. Opět žádný velký úspěch. Děti si raději vybraly hladovku.
Během dopoledne se paní Vránová dala do vaření oběda. Věděla jsem, že něco není v pořádku, když jsem z okna viděla, jak místní kočka prchá z chalupy s výrazem čirého zděšení. Následovala vůně, která by dokázala probudit i mrtvé. Ne nutně příjemně.
„Dneska je kuřecí rizoto!“ oznámila tchyně s takovým nadšením, jako by vařila pro michelinské inspektory. Rizoto bylo… no, spíš rýže s něčím, co kdysi možná bylo kuře, a spoustou něčeho zeleného, co vypadalo jako přísně tajný druh řasy z hlubin oceánu.
Děti seděly u stolu s očima přilepenýma na své talíře. Honzík se začal potit. Terezka se snažila vypadat statečně, ale její rty se chvěly.
„Maminka říkala, že se to nejí, když to divně smrdí,“ prohlásila Terezka s dětskou upřímností, která by dospělého člověka poslala rovnou do kolen.
Paní Vránová se zarazila uprostřed sousta. „Terezko, co to povídáš? To je přece vůně Itálie!“
„Maminko, jenže my nejsme v Itálii,“ dodal Honzík, který zjevně chytil druhou mízu.
Následovala přednáška o tom, jak je jídlo důležité a jak si děti ničeho neváží. Děti mezitím vyměnily rizoto za strategickou hru na „kdo z nás sní co nejméně a přitom se tváří, že jí“. Vypadaly, že vyhrají na plné čáře.
Celý týden se nesl v podobném duchu. Snídaně, obědy, večeře – každé jídlo bylo novým kulinářským dobrodružstvím, které naše děti s hrdinskou statečností odmítaly. Naše lednice začala být plná tajných zásob. Krekry, chleba s máslem (naštěstí koupené potají), ovoce, jogurty. V noci, když paní Vránová spala, jsme my, rodiče, prováděli tajné zásobovací mise, abychom udrželi děti při životě. Bylo to jako tajná operace Máslová Hvězda. Děti se staly experty na rychlé konzumace jídla pod dekou.
Petr, můj manžel, se snažil být diplomatický. „Maminko, co kdybychom si zítra udělali výlet a zašli si na oběd do té hospůdky, co jsme viděli?“
„Ale kdepak, Petře! Já už mám naplánované vepřové s knedlíkem! To bude dobrota, uvidíš!“ Sledovala jsem, jak Petrovy oči sklouzly kamsi do prázdna. Věděla jsem, že se v duchu loučí s představou normálního jídla.
Ke konci týdne už děti vypadaly trochu… vyhublé. Honzík, normálně baculatý chlapeček, začal mít ostré rysy. Terezka si stěžovala, že jí „kručí v břiše jako drakovi“. Paní Vránová to přičítala „horskému vzduchu“ a „nechuti dětí k jídlu“.
Poslední den dovolené jsme se s Petrem dívali na sebe. Unaveně, ale s jiskřičkou humoru v očích. Přežili jsme. A děti taky. Sice zhubly pár kilo a jejich jídelníček se skládal převážně z jogurtů a jablek, ale přežily.
„Tak co, zlatíčko,“ zeptal se Petr s úsměvem, když jsme balili. „Příští rok zase tchyně vaří?“
Zatvářila jsem se. „Víš co, miláčku? Myslím, že příští rok pojedeme na dovolenou, kde budou mít snídaně, obědy i večeře v ceně. A tchyně bude sedět u bazénu a pít koktejly.“
Paní Vránová mezitím balila své kuchařské náčiní a spokojeně prohlašovala: „Tak vidíte, děti, jak to bylo dobré? Babička vám vařila celý týden a vy jste se měli jako v bavlnce.“
Děti se na ni podívaly a pak na sebe. V jejich očích se zračil tajný pakt tichého utrpení a přežití.
Dovolená s touto kuchařkou byla skutečně nezapomenutelná. Ne z důvodů, které jsme očekávali, ale z těch, které se staly legendou v naší rodině. Legenda o dětech, které odmítaly jíst, o tajných nočních misích do lednice a o neuvěřitelné síle lidského organismu přežít na jogurtech. A já jsem si odnesla jedno důležité ponaučení. Láska prochází žaludkem. Ale ne nutně ten kulinářský teror. A občas je lepší si připlatit za all inclusive. Jen pro ten klid v duši. A plné břicho dětí.
