Článek
Víte, ta naše moderní doba, to je vážně něco. Všechno se točí kolem těch chytrých krabiček, blikajících obrazovek a neviditelných sítí. A já? Já se v tom občas cítím jako pračlověk, co omylem zabloudil do budoucnosti. Ty naše malé ratolesti, moji milovaní vnoučci, ti se v tom pohybují s takovou lehkostí, až mi z toho jde hlava kolem. Sedí tam, s těma očima přilepenýma k tabletu, prstíky lítají po displeji jako splašení pavouci a každou chvíli na mě volají: „Babi, co nevíš, jak se to dělá?“ A pak se smějí. Zcela upřímně, nevinně, ale ten smích mě občas píchne.
No jo, neumím si stáhnout aplikaci na počasí, ani nepoznám rozdíl mezi Wi-Fi a Bluetooth, natož abych věděla, co je to ten „cloud“. Pro ně je to něco tak samozřejmého, jako pro mě kdysi sbírání malin v lese. Pro ně je to svět, ve kterém žijí. A já v něm občas působím jako excentrická tetička z devatenáctého století. Jenže pak si řeknu, moment. Kdo jim uvaří tu oblíbenou rajskou, když vypadne internet? Kdo jim řekne, jak se dřív hrálo na ulici, když vypnou elektřinu?
Taky mě jednou zkusili naučit něco na tabletu. Bylo to něco s barvami, nějaká kreslící aplikace. Prstíky mě neposlouchaly, čáry byly křivé, barvy mimo. Oni se chichotali a snažili se mi to pořád dokola vysvětlovat. „Ne, babi, takhle! Jemněji! A teď si vyber štětec!“ Já jsem se potila, soustředila se tak moc, až mě bolela hlava, a výsledek? No, řekněme, že Picasso ze mě už nebude. Nakonec to vzdali a raději si to nakreslili sami. A já jsem si oddechla.
Ale pak přišel ten pravý test. Jeden deštivý víkend vypadla elektřina. A s ní i internet. Ticho. Absolutní ticho. Žádné blikání obrazovek, žádné pípání z her, žádné zvuky z YouTube. Vnoučata nejdřív zmateně koukala, pak se ozvaly první dotazy: „Babi, co budeme dělat? Nudíme se!“ Jejich tablety byly najednou jen drahé cihly.
A tehdy přišel můj čas. Vytáhla jsem staré karty, co pamatují ještě moje mládí. Vysvětlila jsem jim pravidla Prší, pak Mraky. Nejdřív se jim nechtělo, chtěli zpátky své obrazovky. Ale pak se chytli. Začali se smát, když prohráli, a jásat, když vyhráli. Ukázala jsem jim, jak se dělají stínové divadlo na zeď s baterkou. Vyprávěla jsem jim historky z dětství, jak jsme si hráli venku, jak jsme si stavěli bunkry v lesích, jak jsme se bavili, i když jsme neměli žádnou elektroniku.
Na starých kamnech jsem jim udělala palačinky. Ty poctivé, domácí, bez receptu z internetu. Jen tak od oka, jak mě to naučila moje máma. Kuchyň voněla vanilkou a skořicí. Seděli jsme u stolu, jedli a povídali si. A najednou mi došlo, že ti malí špunti se na mě nedívají jako na někoho, kdo „neumí na tabletu“, ale jako na někoho, kdo má v rukávu kouzla, o kterých se jim v jejich digitálním světě ani nesnilo.
Nakonec se proud vrátil. Tablety se zase rozsvítily a vnoučata se k nim vrhla jako k záchraně. Ale něco se změnilo. Ten den, kdy vypadl internet, se naučili, že existuje i jiný svět. Svět, kde se mluví, hraje si s kartami a jí palačinky uvařené bez receptu. Svět, kde je babička možná na tabletu, ale zato umí vykouzlit úsměv i bez Wi-Fi.
A tak si říkám, ať se mi smějí. Já si sice možná na ten tablet nikdy nezvyknu. Ale aspoň vím, že když vypadne proud, nebo když se prostě jen ztratí signál, oni se nebudou nudit a hladovět. A to je pro mě důležitější než všechny aplikace světa.
