Článek
Víte, někdy si člověk něco usmyslí a jde si za tím hlava nehlava. U mě to bylo hubnutí. Pár kilo dolů, nic drastického, jen abych se zase cítila dobře ve své kůži. Jenže to, co začalo jako nevinná snaha o lepší pocit, se zvrtlo v pořádnou noční můru s budíčkem na jednotce intenzivní péče. Ironie osudu? Spíš pořádná facka od života.
Dny, kdy jsem si v zrcadle připadala tak nějak… obyčejná. Ne tlustá, ale prostě ne spokojená. Letní šaty už neseděly tak pěkně, a ty fotky z dovolené? Raději jsem se na ně ani nedívala. Klasika, že jo? Tak jsem se rozhodla, že s tím něco udělám. Žádné drastické diety, žádné zázračné pilulky. Prostě „jen“ méně jíst a víc se hýbat. To zní logicky.
Ze začátku to šlo dobře. Vyměnila jsem sušenky za jablka, občas vynechala večeři a přidala pár procházek. Cítila jsem se lehčí, plná energie. Ručička na váze se posouvala správným směrem a já jsem si gratulovala, jak jsem šikovná. Jenže člověk je tvor chamtivý. Když vidí výsledky, chce víc a rychleji. Z jedné vynechané večeře byly dvě, pak pět. Z jablek se staly okurky. Z procházek se staly několikahodinové běhy.
Moje okolí si začalo všímat. „Nejíš už moc málo?“ ptala se máma. „Vypadáš nějak unaveně,“ říkala kamarádka. Já jsem jen mávla rukou a usmála se: „Ale prosím tě, jsem v kondici jako nikdy! A jím zdravě!“ Lež. Věděla jsem, že je to lež. Že mám hlad. Že jsem vyčerpaná. Že jsem pořád unavená. Ale ta myšlenka na další shozené kilo byla silnější než cokoli jiného.
Tělo začalo protestovat. Motala se mi hlava, občas jsem cítila, jak se mi dělá nevolno. Ztrácela jsem vlasy, nehty se mi lámaly. Ale já jsem to ignorovala. Vždyť jsem přece chtěla být hubená! Krásná! A pro krásu se přece trpí, ne?
Ten den to došlo do extrému. Šla jsem si zaběhat. Běžela jsem déle než obvykle, protože jsem si řekla, že prostě musím spálit „to včerejší jablko“. Slunce pálilo, já jsem se potila, nohy už mě sotva nesly. Cítila jsem, jak se mi zatmívá před očima, ale běžela jsem dál. Ještě kilometr! Jenom kilometr! A pak najednou… tma. Absolutní tma.
Probudila jsem se na JIPce. Pípání přístrojů, sterilní bílé světlo, divný zápach dezinfekce. A hlavně – ta panika. Co se stalo? Kde jsem? Nad sebou jsem viděla ustarané tváře lékařů a sester. „Měla jste kolaps, paní. Podvýživa, dehydratace, vyčerpání organismu. Měla jste velké štěstí.“ Jejich slova zněla jako rozsudek. Podvýživa. Já? Vždyť jsem jen chtěla zhubnout!
Bylo to, jako by mi někdo dal pořádnou facku. Tam, na té posteli na JIPce, obklopená přístroji, jsem si uvědomila, co jsem to provedla. Jak jsem si ubližovala. Jak jsem se snažila být „dokonalá“ a málem jsem přitom přišla o to nejdůležitější – zdraví. Slzy mi tekly po tvářích. Slzy lítosti, slzy strachu, ale i slzy uvědomění.
Následovaly dny v nemocnici. Kapačky, jídlo, které jsem musela jíst, i když mi nechutnalo. Psycholog. Mluvila jsem o tom, jak jsem chtěla být hezká, jak jsem se nechala unést. A on mi trpělivě vysvětloval, že krása není jen o číslech na váze. Že zdraví je na prvním místě. Že tělo je chrám a ne vězení, ze kterého se snažím utéct.
Byla to dlouhá cesta zpátky. Naučila jsem se znovu jíst, poslouchat své tělo, respektovat jeho potřeby. A naučila jsem se, že opravdová spokojenost nepřichází s nulami na váze, ale s pocitem vnitřního klidu a zdraví. S tím, že se ráno probudíte a máte energii žít, ne jen přežívat.
Dneska už se na ty své tehdejší snahy dívám s humorem. Sice trochu černým, ale přece. Jsem ráda, že jsem si to prožila. Že jsem si sáhla na dno, abych pochopila, co je opravdu důležité. A že jsem se z té JIPky vrátila s jasnou diagnózou: Mám ráda jídlo, mám ráda svůj život a vážím si svého těla. A to je ta nejlepší dieta na světě.
Takže až se příště zase budete honit za „dokonalostí“ a čísly na váze, vzpomeňte si na můj příběh. Že někdy je méně více, ale někdy je méně prostě jenom nebezpečné. A že zdraví je nejcennější klenot, který máme. A ten se prostě nedá zhubnout.
