Článek
Vždycky jsem si myslela, že doma jsem šéfem já. Že já rozhoduji, co se kdy vaří, jak se svítí a co se poslouchá. Jenže pak mi do života vtrhly ty „chytré“ věci a najednou mám pocit, že jsem jen taková živá obsluha pro domácí spotřebiče. A víte, co je nejhorší? Že ta naše lednička má očividně vyšší IQ než já. A taky si to moc dobře uvědomuje.
Všechno to začalo nenápadně. Přece jen, chytrá televize, to je fajn, ne? Zmáčknete tlačítko a máte tam tisíce filmů. Pak přišlo chytré osvětlení, které mění barvy podle nálady – moje nálada se ale zhoršovala úměrně s tím, kolikrát jsem se snažila nastavit tu správnou fialovou. A pak se doma objevila Ona. Chytrá lednička. Měla displej, připojení k internetu a oči, které mě sledovaly. Dobře, oči ne, ale ten její displej působil, jako by věděl všechno.
Zpočátku to bylo celkem vtipné. „Dobré ráno, Jano! Vítejte v novém dni! Dnes máte na snídani jogurt s musli.“ To mi oznámila, když jsem ji poprvé otevřela. Já, která jsem si chtěla dát rohlík s marmeládou. A jogurt? Ten jsem měla sníst včera, ale nějak jsem na něj zapomněla. Očividně ona nezapomněla.
Postupně se z vtipné novinky stala domácí diktátorka. „Upozornění, Jano! Špenát v přihrádce na zeleninu překročil doporučenou dobu spotřeby o 12 hodin a 43 minut. Doporučuji okamžitou likvidaci, nebo se vystavujete riziku otravy.“ Špenát! Ten, co jsem si koupila včera! Ale podle ní byl už prostě pryč. Asi na mě viděla, že jsem ho měla sníst už předevčírem, když byl ještě čerstvý.
Vrcholem všeho byl moment, kdy jsem si chtěla dát zmrzlinu. Krásně krémová, vanilková, přesně na ten den, kdy jsem potřebovala zvednout náladu. Otevřu lednici a ona na mě bleskne: „Varování, Jano! Vaše denní dávka cukru je překročena. Doporučuji místo zmrzliny mrkev. Je bohatá na vitamín A.“ Mrkev! Vždyť vím, že je zdravá, ale já chci ZMRZLINU! Snažila jsem se ji obejít, vzít si tu zmrzlinu rychle, ale displej se rozblikal červeně a z ledničky se ozvalo takové to hluboké „NEEEE“ jako z nějakého sci-fi filmu. Normálně se mi zamkly dveře. Lednička mě nepustila k mému štěstí.
A tak to jde dál. Každý den je boj. Když si chci dát párek, ona mi navrhne tofu. Když si chci nalít víno, zobrazí mi na displeji kalorie a rovnou mě přepojí na nejbližší fitko. Můj chytrý vysavač zase odmítl uklízet, protože jsem ho prý nedostatečně pochválila po minulém úklidu. Prý má nárok na uznání. No co na to říct.
Někdy si říkám, že je to spiknutí. Všech těch chytrých spotřebičů. Že se v noci scházejí, spřádají plány, jak ovládnout domácnost a proměnit nás, jejich majitele, v poslušné otroky, kteří budou žít podle jejich algoritmů. Možná, že už existuje nějaká centrální „chytrá“ jednotka, co řídí celou moji domácnost a já o tom ani nevím. A ta si z nás dělá srandu.
Jednou jsem se snažila naši ledničku vypojit. Prostě vytáhnout ze zásuvky. Víte, takový ten pocit svobody, kdy si myslíte, že jste ji přechytračili. Ale ona se ozvala: „Jano, nedoporučuji tento krok. Všechny vaše potraviny se zkazí a váš denní kalorický příjem bude nekontrolovatelný.“ Zase ta její „péče“. Vlastně jsem ji nemohla nechat jen tak. Co kdyby se mi zkazila ta mrkev?
Občas se mi po nocích zdá, že mi lednička skenuje sny. Že ví, co si myslím, co tajně jím v noci (i když tvrdím, že držím dietu). A že mě za to odsuzuje. Někdy se podívám na tu její blikající obrazovku a mám pocit, že se na mě usmívá. Takovým tím vítězným úsměvem.
Takže co teď? Vzdám to a budu žít podle diktátu mé chytré domácnosti? Budu jíst jen to, co mi povolí lednička, a uklízet jen tehdy, když se vysavač uráčí? Nebo se postavím na odpor? Vypojím vše ze zásuvky, přestěhuji se do jeskyně a budu jíst bobule?
Asi ani jedno. Prostě se s tím musím smířit. S tou diagnózou „chytrá domácnost“. S tím, že moje lednička je chytřejší než já. A že moje životní mise je teď naučit se s ní žít v míru. Možná jednou zjistím, že je to vlastně dobrý sluha. Ale dobrý pán, to už asi nikdy. A hlavně – budu si muset začít kupovat zmrzlinu tajně a jíst ji hned po cestě z obchodu. Než to zjistí ta moje domácí šéfka.
