Článek
Tenhle den začal jako každý jiný, jenže pak jsem vlezla na poštu. A to, co se tam odehrálo, mi v hlavě zůstane asi hodně dlouho.
Stála jsem ve frontě, v ruce dopis, co jsem potřebovala poslat, a v hlavě myšlenky na to, co si uvařím k večeři. Klasika. U okénka se zrovna odbavovala nějaká paní, co si nevěděla rady s balíkem, takže to trochu trvalo. Žádné drama, prostě pošta. Pak na mě přišla řada. S úsměvem jsem podala dopis, ale paní za přepážkou mě změřila pohledem, jako bych jí tam zrovna hodila živou žábu.
„Máte to přes aplikaci, že jo?“ procedila mezi zuby, aniž by se na dopis podívala.
„Aplikaci?“ zamrkala jsem. „Ne, nemám. Já to jenom potřebuji poslat, jako vždycky.“
Její obličej nabral barvu ranní mlhy. „Jak to, že nemáte aplikaci? Dneska už to všechno jede přes aplikaci! To si jako myslíte, že vám to tady budu ručně zadávat?“ Mluvila tak nahlas, že se po nás začali otáčet lidi ve frontě. Cítila jsem, jak se mi horkost dere do tváří.
Snažila jsem se vysvětlit, že jsem starší ročník, že mi tyhle moderní technologie moc neříkají. Že nemám chytrý telefon, a i kdybych měla, aplikaci bych si stahovala těžko. Že vždycky všechno vyřídím normálně, na přepážce, a nikdy s tím nebyl problém. Jenže paní za pultem mě vůbec neposlouchala. Její pohled se stal ještě přísnějším.
„To je neuvěřitelné. Vy jste prostě nepřizpůsobivá!“ Vypálila to na mě jako kulku. Nepřizpůsobivá. To slovo se mi zaseklo v hrdle. Jako bych byla nějaká mimozemská bytost, co si nepamatuje, jak se drží vidlička. Jako bych dělala něco špatně, něco nenormálního. Lidé ve frontě se na mě dívali. Někteří s lítostí, někteří s lehkým pobavením, někteří jen s otráveným výrazem „zase nějaká, co brzdí frontu“. Cítila jsem se jako školák, co dostal vynadáno před celou třídou.
Chtěla jsem se hádat, chtěla jsem jí říct, že jsem platící zákazník a mám právo na normální obsluhu. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli všichni, kdo nemají aplikaci, jsou „nepřizpůsobiví“. Ale jen jsem tam stála, s tepem až v krku, a snažila se to rozdýchat. Pak se ozval hlas z fronty. Nějaký mladík, co do té doby ťukal do telefonu. „Prosím vás, paní, nekřičte na ni. Vždyť to je jen dopis. Já jí to klidně zadám přes svůj telefon, když je to takový problém.“
Paní za přepážkou vypadala, jako by ji někdo polil studenou vodou. Na vteřinu ztuhla, pak se oklepe a s námahou se usmála na mladíka. „No tak dobrá, když na tom trváte. Ale normálně se to takhle nedělá!“ Mladík se jen usmál, vzal si ode mě dopis a za pár vteřin ho měl v aplikaci. Podala jsem mu peníze, ale on jen mávl rukou. „To je dobrý, paní. Hlavně, že to máte vyřízený.“
Odešla jsem z pošty s pocitem, že jsem právě utekla z bojiště. Dopis byl sice poslán, ale to slovo „nepřizpůsobivá“ se mi usadilo v hlavě jako otravná melodie. Pořád jsem o tom přemýšlela. Je to vážně tak? Je normální, že se dneska cítím jako dinosaurus, jen proto, že neovládám všechny ty aplikace? Že si chci občas prostě jen popovídat s člověkem a ne s nějakým robotem na displeji?
Víte, na jednu stranu chápu, že doba se mění a technologie jdou dopředu. Na druhou stranu, je to opravdu nutné? Musí se kvůli tomu lidi ponižovat? Co ti, co nemají peníze na chytrý telefon? Co ti, co jsou opravdu staří a na aplikace prostě nemají sílu a už vůbec ne chuť se je učit? Jsou všichni „nepřizpůsobiví“?
Nakonec jsem se nad tím musela zasmát. Hořce, ale přece. Jsem nepřizpůsobivá? No, možná. Ale jsem taky člověk, co si pamatuje, jak se žilo bez chytrých telefonů, a docela se mi to líbilo. Mám ráda ten přímý kontakt, to pohlédnutí do očí, to obyčejné „dobrý den“. Možná jsem stará škola, ale aspoň se umím chovat slušně. A to se v žádné aplikaci nenaučíte.
