Článek
Nešlo o nic velkého. Výlet do přírody, oběd v oblíbené restauraci, kde jsme kdysi trávili víkendy. Chtěl jsem dětem ukázat, že i když už nejsme s jejich mámou spolu, pořád tvoříme rodinu. Aspoň trochu.
Slunce svítilo, nálada byla uvolněná. Děti se vzadu v autě smály, hrály si s tabletem, bývalá seděla vedle mě a chvíli jsme si povídali, chvíli mlčeli. Takové to tiché porozumění dvou lidí, kteří se sice rozešli, ale mají spolu kus života. Cítil jsem se dobře. Možná až moc.
Když jsme seděli u oběda, dcera najednou mezi soustem kuřete a hranolkami pronesla větu, která nám všem vzala chuť k jídlu. „Tati, víš, že máma má nového kamaráda? On s námi někdy je doma a spí u nás.“
Přesně tak to řekla. Bez zlého úmyslu, bez napětí. Prostě jen jako fakt. V ten moment jsem měl pocit, že mi někdo vyrazil dech. Můj syn sklopil oči do talíře, bývalá ztuhla a já jen seděl. Asi deset vteřin bylo naprosté ticho. Takové, co by se dalo krájet. Pak jsem se nadechl a tiše se zeptal: „Jak to myslíš, zlato?“
Dcera pokrčila rameny. „No, máma říkala, že je to jen kamarád, ale on s námi byl i na chalupě. A přinesl jí kytky.“
Neměl jsem co říct. Nebyl jsem na to připravený. Věděl jsem, že se posuneme dál, oba. Ale nějak jsem předpokládal, že mi to řekne ona. Že budeme mít nějaký rozhovor, dospělý a fér. Ne že mi to oznámí dítě, mimoděk, mezi hranolkami.
Bývalá jen tiše procedila, že mi to chtěla říct, ale hledala správný okamžik. Že nechtěla ubližovat, ani míchat věci dohromady. Ale co jsem měl cítit? Byl jsem zaskočený, zklamaný, trochu ponížený. Ne snad, že by mě bolela její nová známost. Spíš to, že jsem se o ní dozvěděl tímhle způsobem.
Z výletu se stala podivná hodina trapného ticha a rozpačitých vět. Děti to cítily, i když jsme se snažili tvářit normálně. V autě zpět bylo ticho, rádio hrálo tiše, já se soustředil na cestu a přemýšlel, jak moc se život může změnit během jediné věty.
Možná jsem byl naivní. Možná jsem doufal, že i když už nejsme partneři, zůstane mezi námi aspoň respekt. Ale po tomhle si nejsem jistý ničím.
