Článek
Vzal jsem si týden volna, našetřil, vybral krásný hotel u moře v Řecku. Ne žádný betonový komplex, ale menší, útulný, s terasou s výhledem na moře. Romantika jako vystřižená z katalogu. A tajně jsem doufal, že si tam s Monikou připomeneme, proč jsme se kdysi vůbec zamilovali.
Jenže hned po příjezdu mi bylo jasné, že to nebude tak jednoduché. Monika byla unavená, podrážděná, pořád zalezlá na pokoji, četla si nebo spala, odmítala jít na pláž. Říkala, že je vedro, že nemá náladu, že si chce hlavně odpočinout. Já se snažil být trpělivý. Nosil jsem jí pití, nabízel masáž, povídal si s ní, jenže její reakce byly buď mlhavé, nebo moc ne. Nebylo to odmítnutí se vztekem, ale takové tiché stahování se do sebe. A já jsem najednou nevěděl, jak se k ní dostat.
Nejdřív jsem si myslel, že je na mě naštvaná. Že třeba něco provedl, že se cítí přehlížená, nebo že ten výběr hotelu vlastně nebyl tak dobrý, jak jsem si myslel. Ale když jsem se ptal, říkala, že je všechno v pohodě. Jen je unavená. Jen si potřebuje odpočinout. Jen to nechce moc hrotit.
A tak jsem se snažil nelézt jí na nervy. Šel jsem sám na snídani, pak u bazénu, večer se snažil zapojit do animačního programu a trochu se odreagovat. Jenže zároveň jsem měl v sobě zvláštní smutek. Čekal jsem něco jiného. Všude kolem chodily páry za ruce, smáli se, líbali, večer seděli s vínem na balkoně. My seděli vedle sebe, každý v tichu, jako bychom byli spolubydlící. A já cítil, jak se mezi námi táhne napětí, které nešlo pojmenovat.
Čtvrtý večer jsem to už nevydržel. Seděli jsme u večeře, já se snažil o lehký rozhovor, ale Monika skoro nejedla. A pak řekla jen: „Půjdeme nahoru? Musím ti něco říct.“ Došlo mi, že to bude vážné. Ale ještě jsem netušil, že až tak.
Seděli jsme na posteli, klimatizace šuměla a ona se na mě dlouho dívala. A pak řekla, že už několik měsíců chodí na psychoterapii. Že se cítí prázdná, vyčerpaná, bez energie. Že přestala zvládat práci, domácnost, děti, mě. Že se snažila, ale uvnitř byla jako na dně studny. A že ten výlet ji úplně rozhodil, protože najednou nešlo nic předstírat. Nešlo utéct do rutiny. Byla jen ona, já a prázdno mezi námi. A že se bojí, co to s námi udělá.
Nemohl jsem chvíli mluvit. V hlavě mi běžely všechny naše poslední měsíce jako film. Ta únava, kterou jsem přičítal běžnému shonu. To, že už skoro neměla radost. To, že často mlčela a jen přikyvovala. A já si toho všímal, ale nějak jsem to zlehčoval. Říkal jsem si, že to přejde. Že je to jen období. A teď jsem pochopil, že to nebylo „jen období“. Že moje žena, se kterou jsem žil patnáct let, se cítí na dně a já jsem to neviděl do hloubky. A možná ani vidět nechtěl.
Seděli jsme tam dlouho. Mluvila o tom, jak má pocit, že všechno dělá špatně. Že je špatná máma, partnerka, že selhává v práci. Že ztratila sebevědomí. A že jí strašně vadí, jak se na ni pořád někdo dívá s očekáváním. Že má být veselá, sexy, ochotná, přítulná. A že se jí v tom tlaku úplně ztrácí vlastní hlas.
Poslouchal jsem ji a bylo mi do breku. Protože jsem si uvědomil, že přesně tak jsem se na ni díval i já. Chtěl jsem zpátky tu „moji Monču“, která má pořád dobrou náladu, chce se tulit, plánuje výlety, usmívá se na všechny strany. Ale tahle žena přede mnou byla zranitelná, unavená, ale upřímná. Poprvé po dlouhé době jsme si povídali jako lidi, ne jako manželé ve službě.
Řekla mi taky, že na terapii začala mluvit o tom, že neví, jestli náš vztah ještě funguje. A že tahle dovolená jí měla pomoct to zjistit. A že se bojí, že odpověď není veselá. Ale že si uvědomuje, že utíkání před tím nepomáhá. A že potřebuje, abych jí to dovolil říkat nahlas.
Další dny byly jiné. Ne že by všechno najednou rozkvetlo. Ale začali jsme si víc povídat. Nechodili jsme na všechny výlety, ale šli jsme spolu aspoň na procházku k moři. Seděli jsme na pláži a mlčeli. Občas jen tak. Občas s rukou v ruce. A najednou to stačilo.
Monika mi ukázala kousek svého světa, který dlouho schovávala. A já pochopil, že romantika není o výhledu z terasy, ale o tom, jestli se vůbec díváme jeden na druhého. A jestli jsme ochotni slyšet, i když slova nejsou pěkná.
Vrátili jsme se domů jiní. Ne lepší nebo horší, ale pravdivější. Nevíme přesně, co bude dál. Ale aspoň víme, že už si nebudeme hrát na to, že je všechno v pohodě, když není. A že i vztah se může občas vydat do temnějších koutů, ale když si v nich podržíme ruku, nemusíme se ztratit.
