Článek
Architektura třetího tisíciletí mě osobně připadá jako jedna velká honba za novým řešením, výrazem, uspořádáním a vzhledem. Vždy když listuji časopisy, které vyzdvihují „nový“ vzhled budovy, či „jiný“ nápad, který tu ještě nebyl – ptám se proč. Vždyť to jsou na první pohled zdegenerované „novoobjekty“ a ano, právě to hloupé a nelogické a „protismyslové“ řešení je opěvováno. Nechápu.
Budu konkrétní: základní architektonický úkol – rodinný dům. Tisíce let to byl zastřešený kvádr se standardním rozvržením obytných místností. Dole vstup, obytná místnost s kuchyní, WC a lázeň, hostinský pokoj, schodiště do podkroví, v patře ložnice, koupelna a šatna. Toto seskupení stovky let vyhovovalo a je stovky let prověřeno svojí funkčností. Na to se samozřejmě váže i vzhled domu. Dnes architekti vymýšlí nesmysly, slepé cesty, jejichž jediným cílem je pár barevných fotografií v časopise. Asi je pak nadšený i klient, který celou věc financuje. To, že takový dům deformuje život celé rodiny je už druhotný efekt.
„Ale v časopise jsme měli fotku!“
Honba za novým (třebaže naprosto nesmyslným) a najít si svůj rukopisný detail – ať jsem tzv. „signifikantní“. Pokud vám dům navrhne Daniel Libeskind (autor Berlínského Židovského muzea), můžete se spolehnout, že jediné okno domu nebude mít vodorovný ani parapet, ani nadpraží, ani svislé ostění. Musí se odlišovat a mít ten signifikantní detail – nezáleží na tom, že oproti standardnímu oknu zaplatíte desetinásobek. Pokud by vám navrhl dům tým od již zemřelé Zaha Hadid – můžete se spolehnout, že objekt bude v křivce (horizontální či vertikální nebo 3D) – ať to stojí, co to stojí.
Za každým z velkých architektonických jmen stojí „výtvarný novotvar“ a ostatní bezejmenní architekti se snaží zapsat stejným způsobem ve svých „mikro“ projektech.
Ano, mně se líbí křivky na stadionech pro desetitisíce lidí, mne oslovuje i šikmé okno, ale musíme se všichni stále honit za „novým“? A musíme tyto „novotvary“ publikovat v časopisech jako hodné příkladu? Nemyslím si.
