Článek
No, všechno dopadlo úplně jinak, ale i tak to stálo za to! Psal se rok 2004 a byli jsme oba mladí kluci, co se nebojí.
Cesta do Bristolu byla klasická: socbusem do Londýna z Olomouce přes Brno, pak druhým busem do Bristolu. Český socbus, kde jediná nová vychytávka byl hajzlík vedle zadního schodiště. Já se svýma dvěma metry jsem se tam sice nikdy nedostal, ale možnost jít si odlehčit při cestě se vždycky počítá. Cestu jsme dali na jeden zátah (cca. 35 hodin), pak se jít ubytovat do kempu. Celkem mě překvapilo, že týden v kempu v Bristolu je dražší než týden v Hostelu v Londýně, ale nesmlouvali jsme. Postavit stan a hurá do Pracovní agentury – určitě na nás čekají s otevřenou náručí. Samozřejmě blbost, ale to jsme zjistili později. Já se chtěl po té cestě, necestě vyspat a zajít v klidu až druhý den. Brácha trval na tom, že musíme okamžitě, než se přiřítí ta lavina Poláků. Faktem bylo, že socbus do Londýna byl narvanej mladýma, dychtivýma pracantama. Tak jsme hned vyrazili do města – obejít agentury. Byl jsem docela utahanej a má angličtina byla v mínusu, i tak jsem rozuměl velice dobře:
„I am sorry – we have nothing for you here in Bristol.“ Tuto větu jsme si vyslechli v každé agentuře a trochu nám to srazilo náladu, ale my se tak snadno nevzdáváme. Poctivý, český brigádník si tu práci přeci najde kdekoliv! Druhý den jsme zakoupili UK SIMku a nějaké noviny s inzeráty. Pak jsme se dali do klasického luštění všech UK zkratek a požadavků na kde kterou pracovní pozici. Tentokrát už v klidu v kempu (Baltic Wharf Caravan Park). Ovšem hned po druhém nákupu potravin v místním Tescu mi docvaklo, že to taková pohodička v kempu nebude nadlouho. Všechno bylo šíleně drahý, navíc brácha si kupoval i tabák.
„Brácha, v kempu pozítří končíme, nebo můžeme žrát trávu,“ říkám mu (hlídal jsem kasu).
„Jak to vypadá? Co blbneš,“ on na to. Sedli jsme do stanu, hodil jsem celou hotovost na karimatku a bylo mu to jasný taky.
„Hele, musíme to zkusit někde nadivoko. Není jiné řešení,“ já.
„OK, večer mrknem za město.“
Měli jsme z pekla štěstí, že jsme zamířili na západní okraj města k řece. Tam je hned před Leigh Woods (lesík) luxusní louka mezi starou tratí a řekou Avon. Navíc vede podél řeky asfaltová cyklostezka a ty výhledy na řeku a protější původní čtvrť Hotwells a ústí do Bristolského přístaviště – krása. Zamířit tenkrát druhým směrem na východ, tak nám v tom ghettu zapnutej stan nevydrží jednu noc. Hned druhé ráno po přesunu za město nás probudila anglická policie na koních (padesát metrů dál měli své policejní stáje).
„Hey guys – you are waiting for Balloon Fiesta, don´t you?“ nahráli mi.
„Of course, Sir… Balloon Fiesta will be the top!“ kontroval jsem mu s oddechem, že nás hned nevypakujou pryč.
Takže jsme pro ně mladí fandové balónového festivalu – veget! My dva s bráchou jsme vůbec nebyli jediní Češi, co dorazili do města a co hledají práci a navíc s chybou v rozpočtu. Za dva dny se u našeho stanu ukázaly Petra s Lucií. Hned usoudily, že to není špatný nápad ušetřit prachy za kemp. Takže už tam byly dva stany. O týden později tam stálo pět českých a jeden skotský stan. Takové malé ilegální, stanové městečko – pohoda byla. Vždycky jeden hlídal, ostatní lítali po městě skrz nějakej džob nebo nakoupit a tak. Kupodivu ani policajtům jsme nevadili, tedy přesně do té doby, než skončil ten slavnej Balloon festival.
„Festival is over! What the hell are you still doing here?“ začal na mě týpek už trochu ostřeji.
Mně to bylo šumák úplně, ale nenechal jsem se zaskočit: „We are from Czech republic. We want to go home but all buses are full. We have to wait for places in bus. Sorry…“
Policajt to pochopil a zkrátka nemohl mi na to už sám nic říct – do plnýho busu se zkrátka nevleze nikdo. Ani on by se tam nedostal. Ale druhým faktem bylo, že ten plácek kousek v lese, kam jsme muži chodili chcát, už byl cítit. Velkou potřebu jsme řešili blízkým silničním odpočívadlem – tam byl záchod, ale jít tam v noci jsem měl strach. Taky sprchování jsme měli do jisté doby pořešený. Jednoduše. Po setmění jsme se vždycky celá česká banda sebrala a opatrně jsme přelezli přes branku do toho drahýho kempu do sprch. Samo že tam měli kamery – tak si nás tam pak počtvrté vyhmátli. Dědek měl trochu kecy – cosi anglicky na nás řval, ale myslím si, že teď s Afričanama a těmi lidmi z blízkého východu je to úplně jinej level.
Práci jsme samozřejmě nesehnali nikdo. Šest týdnů uteklo, trochu jsme se pobavili, navázali nová přátelství a k vlastní úlevě i úlevě všech domorodců jsme naskočili bus směr London a posléze Olomouc.
Ale jo – vůbec to nebylo špatný. S bráchou to vždycky všude stálo za to! I ten jednodenní výlet do Portisheadu na pobřeží Bristol Channel byl super. Budu nadosmrti vzpomínat na naši obvyklou denní porci jídla (lépe řečeno žrádla): syrový, anglický, nejlevnější tousťák (2-3 ks) k tomu konzerva fazolí s mikropárečkem a salát Coleslaw (polovina). Bože, to byl hnus! Ale cena úžasná! Pokud se pamatuju dobře, tak jsme se s tím vlezli do 5ti liber (za nás oba). Když kolem nás angláni venčili své psíky, párkrát jsem zkusil nenápadně hodit ten mikropáreček pejskovi. Výsledek? Ani jednou to ten chlupatej, čtyřnohej miláček nesežral – maximálně si čuchl. Parchant.
No a takové to bylo.
