Článek
Jednou z nejvýraznějších a nejčastěji diskutovaných kontroverzí a konspiračních teorií je tvrzení o tzv. „řízené revoluci“. Podle ní nebyl pád komunistického režimu výsledkem listopadových událostí, odrazem hroutícího se socialistického bloku a projevem lidové vůle, ale spíše do detailu a dopředu naplánovanou akcí s aktivním zapojením Státní bezpečnosti a reformního křídla Komunistické strany. Tedy, že celá revoluce byla dlouhodobým plánem, řízeným z vyšších míst. Některé teorie dokonce zahrnují mezi organizátory i USA a představují Václava Havla jako nastrčenou loutku, ovládanou CIA. Cílem mělo být udržení vlivu bývalých komunistických struktur v novém politickém uspořádání a zabránění nekontrolovanému vývoji.
listopad 1989
Klíčovým momentem této debaty je záhada kolem zprávy o údajně mrtvém studentovi Martinu Šmídovi, která se objevila hned po brutálním zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989. Tato fáma, jejíž původ nikdy nebyl plně objasněn (objevily se různé protichůdné verze, známe výpovědi Žifčáka i vrátné, která s fámou přišla, ale pozadí, skutečnost a detaily zřejmě zůstanou navždy skryté), výrazně přispěla k mobilizaci veřejnosti. Zastánci teorie řízené revoluce tvrdí, že šlo o záměrnou dezinformaci, která měla vyprovokovat širší protesty, jež by pak mohly být kontrolovány a usměrňovány.
Zároveň je otázkou, proč komunistický režim kladl tak malý odpor a zhroutil se prakticky během několika týdnů. Většinou se totalitní režimy drží zuby nehty a neštítí se použít brutální násilí a všechny zdroje k tomu, aby se udržely u moci. V Československu však proběhlo předání vlády v klidu a to je právě fakt, který u mnohých teorii o předchozí dohodě potvrzují.
Havel a Dubček, 1989
Ačkoli je nenásilný „sametový“ průběh revoluce dáván za příklad a oceňován, objevují se otázky, zda tento mírný přístup nebyl až příliš shovívavý a nezabránil tak důkladnějšímu vypořádání se s minulostí. Kritici zdůrazňují, že nedošlo k dostatečnému potrestání viníků z řad komunistických funkcionářů, agentů StB a dalších osob, zodpovědných za represe a porušování lidských práv za minulého režimu. Což může oprávněně vést k pocitům nespravedlnosti a frustrace, obzvláště u lidí, kteří byli komunisty sami pronásledováni.
Pokud přijmeme za svou myšlenku, že nešlo v roce 1989 o žádné vyústění vůle lidu a dominový efekt hroutících se režimů v dalších státech východního bloku, ale o jasný kalkul a plán, o to více pak této teorii nahrává reálný fakt, že se mnozí bývalí komunisté a příslušníci StB dokázali rychle přizpůsobit novým podmínkám a zaujali významné pozice v nově vznikajících politických a ekonomických strukturách. V případě plánované revoluce by totiž měli tyto následné kroky a svoji budoucnost dávno předpřipravené a jejich kariéry by jely dál přesně podle scénáře. Prostě jen stačilo „převléct kabát“ a pokračovat dál. Proto u lidí, kteří nevěří v průběh revoluce tak, jak je oficiálně předkládán, panuje přesvědčení, že vlastně nedošlo ke skutečným systémovým změnám, ale jen k přizpůsobení se novým pořádkům podle plánu.
duben 1990
Sametová revoluce bezpochyby přinesla svobodu a demokracii. Ale také kritiku a u části populace značnou deziluzi. Přechod k tržní ekonomice s sebou přinesl výrazné sociální nerovnosti, nezaměstnanost a zadluženost. Ne úplně povedená privatizace státního majetku je lidmi vnímána jako netransparentní proces, který vedl k rychlému obohacení úzké skupiny lidí a ke vzniku oligarchie. Heslo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, které se stalo symbolem revoluce, se v následném politickém a společenském vývoji pro mnohé nenaplnilo. Namísto idealizované společnosti se prosadily spíše pragmatické zájmy a korupce, což vyvolalo kritiku i u lidí, kteří jinak revoluci hájili a konec komunismu si přáli. Vzpomeňme například na Karla Kryla, který s mnoha aspekty polistopadového vývoje nesouhlasil a brzy se stal hlasitým kritikem, kterému však noví vládci nechtěli dopřát sluchu.
Tyto kontroverze a teorie jen dokazují, že Sametová revoluce, i přes to, že většinová společnost ji vnímá spíše pozitivně, byla a je i s odstupem času stále ne úplně objasněnou a složitou událostí naší historie, o které se ve společnosti stále vedou živé diskuse a která dokáže lidi rozdělovat na několik táborů.
