Článek
Jednou z nejvýraznějších a nejčastěji diskutovaných kontroverzí a konspiračních teorií je tvrzení o tzv. „řízené revoluci“. Podle ní nebyl pád komunistického režimu výsledkem listopadových událostí a projevem lidové vůle, ale spíše do detailu a dopředu naplánovanou akcí s aktivním zapojením Státní bezpečnosti a reformního křídla Komunistické strany. Tedy, že celá revoluce byla dlouhodobým plánem, řízeným z vyšších míst. Některé teorie dokonce zahrnují mezi organizátory i USA a CIA. Cílem mělo být udržení vlivu bývalých komunistických struktur v novém politickém uspořádání a zabránění nekontrolovanému vývoji.
listopad 1989
Klíčovým momentem této debaty je záhada kolem zprávy o údajně mrtvém studentovi Martinu Šmídovi, která se objevila hned po brutálním zásahu na Národní třídě 17. listopadu 1989. Tato fáma, jejíž původ nikdy nebyl plně objasněn, výrazně přispěla k mobilizaci veřejnosti. Zastánci teorie řízené revoluce tvrdí, že šlo o záměrnou dezinformaci, která měla vyprovokovat širší protesty, jež by pak mohly být kontrolovány a usměrňovány.
Zároveň je otázkou, proč komunistický režim kladl tak malý odpor a zhroutil se prakticky během několika týdnů. Většinou se totalitní režimy drží zuby nehty a neštítí se použít brutální násilí a všechny zdroje k tomu, aby se udržely u moci. V Československu však proběhlo předání vlády v klidu a to je právě fakt, který u mnohých teorii o předchozí dohodě potvrzují.
Havel a Dubček, 1989
Ačkoli je nenásilný „sametový“ průběh revoluce dáván za příklad a oceňován, objevují se otázky, zda tento mírný přístup nebyl až příliš shovívavý a nezabránil tak důkladnějšímu vypořádání se s minulostí. Kritici zdůrazňují, že nedošlo k dostatečnému potrestání viníků z řad komunistických funkcionářů, agentů StB a dalších osob, zodpovědných za represe a porušování lidských práv za minulého režimu. Což může oprávněně vést k pocitům nespravedlnosti a frustrace, obzvláště u lidí, kteří byli komunisty sami pronásledováni.
Pokud přijmeme za svou myšlenku, že nešlo v roce 1989 o žádné vyústění vůle lidu, ale o jasný kalkul a plán, o to více pak této teorii nahrává reálný fakt, že se mnozí bývalí komunisté a příslušníci StB dokázali rychle přizpůsobit novým podmínkám a zaujali významné pozice v nově vznikajících politických a ekonomických strukturách. V případě plánované revoluce by totiž měli tyto následné kroky a svoji budoucnost dávno předpřipravené a jejich kariéry by jely dál přesně podle scénáře. Prostě jen stačilo „převléct kabát“ a pokračovat dál. Proto u lidí, kteří nevěří v průběh revoluce tak, jak je oficiálně předkládán, panuje přesvědčení, že vlastně nedošlo ke skutečným systémovým změnám, ale jen k přizpůsobení se novým pořádkům podle plánu.
duben 1990
Sametová revoluce bezpochyby přinesla svobodu a demokracii. Ale také kritiku a u části populace značnou deziluzi. Přechod k tržní ekonomice s sebou přinesl výrazné sociální nerovnosti, nezaměstnanost a zadluženost. Ne úplně povedená privatizace státního majetku je lidmi vnímána jako netransparentní proces, který vedl k rychlému obohacení úzké skupiny lidí a ke vzniku oligarchie. Heslo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“, které se stalo symbolem revoluce, se v následném politickém a společenském vývoji pro mnohé nenaplnilo. Namísto idealizované společnosti se prosadily spíše pragmatické zájmy a korupce, což vyvolalo kritiku i u lidí, kteří jinak revoluci hájili a konec komunismu si přáli. Vzpomeňme například na Karla Kryla, který s mnoha aspekty polistopadového vývoje nesouhlasil a brzy se stal hlasitým kritikem, kterému však noví vládci nechtěli dopřát sluchu.
Tyto kontroverze a teorie jen dokazují, že Sametová revoluce, i přes to, že většinová společnost ji vnímá spíše pozitivně, byla a je i s odstupem času stále ne úplně objasněnou a složitou událostí naší historie, o které se ve společnosti stále vedou živé diskuse a která dokáže lidi rozdělovat na několik táborů.
