Článek
Na obyčejný oběd
Šla jsem tehdy sama na oběd, abych si udělala radost. Bylo krásné jarní odpoledne, sedla jsem si na zahrádku jedné vyhlášené restaurace, kde jsem už dlouho nebyla. Objednala jsem si polévku a hlavní jídlo a pomalu si vychutnávala chvíli klidu. Všimla jsem si, že u vedlejšího stolu sedí trojice mladých lidí, asi o padesát let mladší než já. Uculovali se a pořád na mě pokukovali, ale nevěnovala jsem jim pozornost.
Když jsem dojídala, přišla servírka a zeptala se, jestli si dám ještě něco sladkého. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou, že ne, že už opravdu nemůžu. V tu chvíli k mému překvapení ta trojice začala nahlas komentovat.
Posměšky a narážky
Nejdřív šeptali, ale pak se ani nesnažili být potichu. Jeden z těch mladíků řekl dost nahlas, aby to slyšel celý kout restaurace: „No jo, babička nemá ani na dortík.“ Druhá dívka se smála a přihodila cosi o tom, že chudá stařenka si může dovolit jen polévku. Třetí jen mlčky pozoroval a dělal, že se ho to netýká, ale koutky mu cukaly.
Přiznám se, že mě to v první chvíli zaskočilo. Člověk by čekal, že když už má šedé vlasy a vrásky, mladí lidé mu aspoň dopřejí trochu úcty. Jenže tady se spíš bavili na můj účet. Nebylo to poprvé, co jsem se setkala s nevychovaností, ale dlouho se mi nestalo, aby mě takhle veřejně zesměšňovali.
Nečekané ticho
Zpočátku jsem chtěla prostě zaplatit a odejít. Ale pak mě něco přimělo zvednout hlavu a podívat se přímo na toho, který byl nejhlasitější. Klidně jsem řekla: „Je pravda, že na dezert už nemám místo. Ale kdybyste věděli, kdo jsem, asi byste se nesmáli.“ Všichni tři na mě překvapeně pohlédli. Cítila jsem, jak se v nich mísí rozpaky a zvědavost.
Nechala jsem je chvilku v nejistotě a pak dodala, že jsem právě v téhle restauraci pracovala třicet let jako cukrářka. Že jsem tu vymýšlela recepty, pekla dorty, učila mladší kolegyně a že mnohé z těch dezertů, které dnes mají na lístku, vznikly ještě za mě.
Důležité poučení
Nečekala jsem potlesk ani omluvy, ale všichni tři se náhle zarazili. Dívka sklopila oči, mladík, který mě zesměšňoval, zrudl a začal se dívat stranou. Ten třetí jen tiše řekl, že se omlouvají. Zaplatila jsem a odcházela s pocitem, že někdy je potřeba se ozvat. Ne proto, abych někoho pokořila, ale aby si uvědomili, že neznají celý příběh toho, komu se smějí.
Od té doby si vždycky vzpomenu na jejich rozpačité pohledy a na to, že někdy stačí pár slov, aby se člověk opět cítil hrdý. Nikdo neví, co všechno máte za sebou a kolik jste toho v životě dokázali. A dezert? Ten si klidně dám jindy, až budu mít opravdu chuť.
