Článek
Nový soused a jeho zvláštní nápady
Když jsme se s manželem přistěhovali do našeho domečku, byl to ráj. Klid, slunce, vlastní malá zahrada a výhled na širé pole. Několik let jsme měli štěstí, že vedle nikdo nebyl. Jenže pak přišel nový soused. Nejdřív se zdál jako slušný člověk. Párkrát jsme si popovídali přes plot, půjčil si od nás žebřík a dokonce donesl buchtu, když se nastěhoval. Jenže po pár týdnech začal být čím dál odtažitější a nakonec už ani neodpovídal na pozdrav. Neřešila jsem to, říkala jsem si, že každý má své starosti.
Jednoho dne jsme se ale probudili a přímo u našeho okna, na jeho straně plotu, stály tři mladé, ale už dost vysoké jehličnany. Stály tak blízko, že zakrývaly výhled a celé dopoledne nám v kuchyni dělaly tmu. Neřekl nám ani slovo. Jen tam byly.
Proč zrovna k nám?
Nejdřív jsem si myslela, že chce víc soukromí. Ale pak jsem slyšela, jak se u pletiva baví s dalším sousedem, že prý nás už nebaví pozorovat a že je to spravedlivé, když i on si pořídí kousek soukromí. To mě rozzlobilo. Nikdy jsme ho nešpehovali. Já si ráda sedla k oknu s kávou a koukala do dálky, ne na něj. Cítila jsem se nespravedlivě potrestaná za něco, co jsem nedělala.
Zkoušela jsem za ním zajít a poprosit ho, jestli by nemohl stromky aspoň přesadit dál od plotu. Ani neotevřel dveře, jen za nimi zavolal, že na svém pozemku si může dělat, co chce. Odcházela jsem se staženým žaludkem a cítila se ponížená.
Manželova rychlá a chytrá pomsta
Když jsem se vrátila domů, manžel už na mě čekal. Vyprávěla jsem mu, co se stalo. Mlčky mě vyslechl a pak mi řekl, ať si večer nic neplánuji, že se o to postará. Nechápala jsem, co má v plánu, ale věděla jsem, že je vždycky o krok napřed.
Zašel do garáže a začal se hrabat v nářadí. Vzal silné reflektory, které jsme dřív používali na noční práci na zahradě, a ještě večer je namontoval na zeď u našeho okna. Když se setmělo, zapnul je a celou noc svítily přímo na sousedovu ložnici. Druhý den ráno už u našich dveří klepal on. Ptal se, jestli by manžel mohl světla otočit jinam, že ho ruší. Manžel mu s ledovým klidem řekl: „Na svém domě si dělám, co chci.“
Jak to celé dopadlo
Trvalo to dva dny, než to soused vzdal. Třetí večer se venku ozýval hluk a když jsem ráno vykoukla z okna, všechny jeho stromy už ležely pokácené u plotu. Ještě ten den je odvezl. Od té doby máme opět klid, výhled na pole a soused se nám raději vyhýbá.
Teď už se směju, když si na to vzpomenu. Naučilo mě to, že se člověk nesmí bát bránit svoje místo na slunci. A že občas stačí jednoduchý nápad, aby si lidé uvědomili, že všechno má své meze.
