Článek
Hádka, po které zůstalo prázdno
Poslední měsíce jsme spolu vycházeli čím dál hůř. Vadilo mu, že mu říkám, aby si našel práci, že nechci, aby vysedával do noci u počítače. Mně zase vadilo, že doma nehne prstem. Když jsem mu připomněla, že u nás bydlí zadarmo, odpověděl, že se brzy odstěhuje a bude mít klid.
Řekla jsem, že se budu těšit, až zjistí, jaké to je platit účty. Odpovědí mi bylo bouchání dveřmi. Odejít chtěl hned. Nechala jsem ho. Řekla jsem si, že každé dítě si musí sáhnout na realitu.
Když se sen o svobodě střetne s cenami
Týden byl pryč. Nepsal, nevolal. Jen jednoho večera, úplně nečekaně, se znovu objevily klíče v zámku. Stál ve dveřích s batohem přes rameno a tvářil se jinak. Nebyl v něm vzdor, jen únava.
Posadil se ke stolu, chvíli mlčel a pak řekl: „Mami, víš, kolik stojí kauce na garsonku v Praze? Padesát pět tisíc. A nájem devatenáct tisíc měsíčně. To je skoro všechno, co bych vydělal.“ Vytáhl mobil, ukázal mi inzeráty a začal nahlas počítat. „Když zaplatím kauci, první nájem, elektřinu a internet, jsem na sedmdesáti tisících. A to ještě nemám ani postel.“
Seděla jsem naproti němu a nechala ho mluvit. Na čele měl vrásku, kterou jsem u něj nikdy neviděla. Mluvil o tom, že spal dvě noci u kamaráda a pak v hostelu za devět set na noc. Říkal, že chtěl být dospělý, ale že to dospělácké žití stojí víc, než čekal.
Návrat domů
Když dojedl, zeptal se tiše, jestli může zůstat. Jen jsem přikývla a ukázala mu na jeho pokoj. Nic víc nebylo třeba. Ten večer byl tichý, ale klidný. Po dlouhé době jsem měla pocit, že se domů vrátil nejen on, ale i klid.
Od té chvíle se změnil. Začal doma pomáhat, přispívá na náklady, občas sám od sebe navrhne, že půjde na nákup. A když si někdy povzdechne nad tím, jak drahý je život, připomenu mu jeho vlastní větu o kauci a nájmu.
Dnes, když ho vidím sedět v kuchyni s hrnkem kávy a notebookem, napadne mě, že někdy je nejlepší lekcí obyčejný ceník reality.
