Článek
Sen o odpočinku
Po roce plném práce a starostí jsem si řekla, že konečně zaslouženě vypnu. Vybrali jsme si hotel u moře, s krásnými fotkami na internetu, a zaplatili za all inclusive, abychom nemuseli řešit nic jiného než opalování a koupání. Vše jsme zařídili přes cestovní kancelář u nás v Praze, pracovnice byla milá, ukázala nám prospekty a ujistila nás, že o nic se nemusíme starat. Tak jsme si domů odnesli smlouvu a letenky, a já se těšila jak malá holka.
Den odletu byl horký už v Čechách. Na letišti jsme si koupili vodu a seděli v hale, kde bylo plno dalších lidí s kufry. Všechno proběhlo hladce. Let trval asi čtyři a půl hodiny, a když jsme konečně vystoupili do egyptského dusného večera, měli jsme pocit, že jsme ve snu. Cestou autobusem z letiště jsme míjeli palmy, lidé se usmívali a já se těšila, až se svléknu do plavek a ponořím nohy do moře.
Nemilé překvapení
Přijeli jsme na hotel pozdě v noci. Recepce byla plná lidí, kufry stály v rohu a za pultem se střídali dva mladíci. Podala jsem jim doklady, usmívala jsem se a čekala, že nám dají klíč a pokoj. Jenže po chvíli začali něco řešit mezi sebou, koukali do počítače a telefonovali. Pak se na mě podívali a jeden z nich mi anglicky řekl, že pro nás není místo. Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě dělají legraci, ale on opakoval to samé, tentokrát s dodatkem, že hotel je plný a že máme smůlu.
Zůstala jsem stát jako opařená. Manžel se snažil s nimi domluvit, ukazoval jim naši smlouvu a snažil se vysvětlit, že máme vše zaplacené. Ale oni krčili rameny, znovu zavolali někam telefonem a pak nám ukázali na lavici v hale, ať si sedneme. Čekali jsme tam asi hodinu, než nám oznámili, že nic pro nás nemají a že máme jet zpět na letiště.
Bezmoc a vztek
Seděla jsem tam s kufrem mezi nohama a cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Vždycky jsem byla spíš klidná a trpělivá, ale v tu chvíli mě přepadl vztek. Nechápala jsem, jak se něco takového může stát. Všichni kolem nás odcházeli do svých pokojů, smáli se a těšili se na ráno. My dva jsme zůstali sedět jako cizinci, o které se nikdo nestará. Zavolala jsem tedy na číslo naší cestovní kanceláře v Česku, ale nikdo to nebral. Všichni spali, doma bylo o tři hodiny méně.
Po nějaké době nám nabídli, že nás mohou odvézt do jiného hotelu, prý daleko od moře a bez jídla. Už jsme byli tak unavení, že jsme souhlasili. Naložili nás do taxíku, řidič nás odvezl někam na okraj města, kde byl špinavý hotel s oprýskanými zdmi a rozbitou sprchou. Pokoj byl temný a páchl zatuchlinou.
Nepovedená dovolená
Další den jsem opět volala do Prahy, tentokrát mi to vzali a slíbili, že se pokusí situaci vyřešit. Ale nakonec se nic nezměnilo. Zůstali jsme v tom náhradním hotelu celých sedm dní. Do moře jsme se dostali jen dvakrát, když jsme si zaplatili taxík. Jídlo jsme si museli kupovat sami, protože ten náhradní hotel žádné all inclusive nenabízel.
Cítila jsem se podvedená a naštvaná. Nešlo jen o peníze, ale hlavně o to, že jsem se tak dlouho těšila a pak jsem se musela dívat, jak ostatní lidé zažívají tu dovolenou, o které jsme snili. Manžel byl naštvaný ještě víc než já, ale snažil se mě utěšit.
Po návratu
Když jsme přiletěli zpět domů, hned jsme šli do cestovní kanceláře a chtěli jsme po nich vysvětlení. Slečna za přepážkou jen pokrčila rameny a řekla, že takové věci se někdy stávají. Napsali jsme reklamaci a čekali.
Po třech týdnech nám přišel dopis, ve kterém nám oznámili, že nám vrátí celou částku. Peníze nám skutečně přišly na účet. Jenže já seděla doma a dívala se na ně a měla jsem pocit, že nic neřeší. My jsme nechtěli peníze, my jsme chtěli hlavně odpočívat, užít si moře a mít pár hezkých dní. To už nám nikdo nevrátí.
