Článek
Obyčejný nákup, který se změnil v noční můru
Do toho obchodu chodím už roky. Jsem žena po šedesátce, trochu pomalejší, zvyklá na svůj klid a na svůj způsob nakupování. Vždycky si pečlivě vyberu, co potřebuji, a pak si stoupnu k normální pokladně, popřeji hezký den a zaplatím. Tentokrát to ale nešlo tak, jak jsem byla zvyklá. Všechny běžné pokladny byly zavřené, jen dlouhá řada blikajících samoobslužných kas. Už z dálky se mi nelíbily. Stála jsem chvíli opodál, pak jsem se obrátila na prodavačku a řekla jsem, že bych ráda zaplatila u člověka, ne u stroje.
Podívala se na mě, jako kdybych upadla z Marsu. Řekla mi, že ať si to naskenuji sama, že jiné možnosti nejsou. Neumím s tím a navíc mi to připadá nesprávné. Měla jsem v ruce pečivo, máslo, mléko, pár věcí na oběd a u pokladny jsem zůstala stát, čekajíc, že někdo přijde.
Obvinění, které mi vzalo dech
Najednou přišel mladý vedoucí. Přistoupil ke mně a zvýšeným hlasem mi oznámil, že tady nemohu blokovat prostor a že to buď naskenuji, nebo odejdu. Ohradila jsem se, že nikam nejdu, když jsem ještě nezaplatila, a že chci, aby mě obsloužil někdo, kdo tu pracuje. Začal na mě křičet a pak řekl, že si prý věci prostě odnáším bez placení. To už se kolem nás začali otáčet lidé a sledovali, co se děje. Bylo mi trapně, nevěděla jsem, kam se podít.
Za chvíli vytáhl telefon, něco zamumlal a pak suše oznámil, že volá policii. Stála jsem tam s košíkem a nevěřila svým uším. Nikdy v životě mě nikdo neobvinil z krádeže a teď tu na mě koukají všichni jako na nějakou zlodějku.
Přijeli policisté
Policisté přijeli asi za deset minut, pro mě to bylo nekonečné. Cítila jsem, jak se mi rozklepaly ruce a začaly se mi tlačit slzy do očí. Všichni zůstali kolem, někdo si dokonce vytáhl telefon a začal si mě natáčet. Policista se mě zeptal, co se stalo. Vysvětlila jsem mu, že jsem chtěla zaplatit, ale odmítla jsem samoobsluhu, protože ji neumím použít a protože chci mluvit s člověkem, ne s obrazovkou.
Byl na rozdíl od vedoucího milý a trpělivý. Vzal mě stranou, prohlédl si košík, spočítal zboží a řekl, že z mé strany nevidí žádný úmysl cokoliv ukrást. Pak šel za vedoucím a chvíli spolu mluvili.
Ponižující konec a tichý odchod
Policista se vrátil a řekl mi, že to bylo nedorozumění, že mě pustí a že tu situaci uzavřou bez řešení. Vedoucí se mi ani nepodíval do očí. Jen něco zamručel a odešel. Zaplatila jsem nakonec u pokladny, ke které přišla jiná prodavačka. Zaplatila jsem hotově, sbalila si věci a šla domů.
Cestou jsem brečela. Ne kvůli těm lidem, ale protože jsem si připadala jako obtížný hmyz. Celý život jsem poctivě nakupovala, nikdy jsem nikomu neublížila a teď mě tu někdo veřejně obvinil a přivolal na mě policii jen proto, že jsem nechtěla používat jejich stroje. Bylo to pro mě hrozné ponížení, které si budu dlouho pamatovat.
