Článek
Ač stále říkáme, ať si každý hledí svého a žije, jak uzná za vhodné, stále žijeme pod tíhou jakýchsi nepsaných společenských norem a očekávání okolí. Jednou z nejpalčivějších otázek je: „Zda mít, či nemít děti.“ Když se dva lidé usadí, vychovávají spolu dítě, to je nádhera, ale jen řekněte, že dítě nechcete, to už je oheň na střeše.
Na ty, co nechtějí děti nebo s jejich výrobou nikam nespěchají, je nahlíženo tak trochu skrz prsty. Vždyť dítě je radost, miminko je symbolem štěstí v domě. Ano, děti jsou roztomilé, přesto každá mince má dvě strany. Hádám, že ten chytrolín, co Vám tohle vykládá, nebude celou noc zpívat řvoucímu uzlíčku štěstí ukolébavky a utírat mu prdelku, až se vykadí do plínky, to budete VY!
Existuje spousta důvodů, proč lidé nechtějí děti nebo s jejich početím nespěchají:
Tenhle svět je v pr****
I takový postoj někteří zaujímají, začne-li se mluvit o rodičovství. Nemyslí si, že je správné do tak pošahaného světa, vpustit něco tak nevinného, proto radši dítě neplánují.
Finance
Nebudeme si lhát, nemáme-li ani halíř, abychom zajistili to nejlepší té malé bytosti, není moudré ji mít teď.
Nemám děti rád
Dětský křik Vámi projíždí jak vrtačka dásní, dětské koutky v jinak poklidné kavárně jsou pro Vás trnem v oku a maminkovský slovník nesnášíte, ,,Připrav mi manžo kbelíček, Kamilka ještě jednou uslyší o mimísku a bude blinkat.".
Práce, koníčky a cestování
Obzvlášť mladí lidé touží cestovat, poznávat svět, udělat kariéru, bavit se jak sami chtějí, a to jde těžko s dítětem na krku.
Nemám s kým
Dítě byste rádi měli, ale nemáte s kým. Na umělé oplodnění jít nechcete, ale biologické hodiny tikají. Uchýlíte se ke zběsilé honbě za vhodným otcem svého budoucího potomka. Že už možná nebude vhodná partie pro Vás a vše začne trochu skřípat zcela ořehlédnete.
Můžete si stát za svým a hájit své životní postoje, jak chcete, pořád budete narážet na lidi, jenž budou šťourat ve Vašem osobním životě jak klackem do vosího hnízda. Může to být kdokoliv, rodina, sousedé, přátelé, kolegové v práci, i ta uklízečka v kavárně, kam si občas zajdete na dortík s kávou, ví líp než vy, jak žít cizí život. Možná vytasí i ty nejostřejší zbraně v podobě následujících frází:
„Dala jsem ti život, vnoučata si zasloužím.“
„Už jste spolu dlouho, není už náhodou čas na děti?“
„Děti jsou radost!“
„Vy nechcete dítě? Kdo se o Vás postará, daruje Vám vnoučata a kdo bude vydělávat na důchody?“
Porodnost v České republice klesá, stoupá počet rozvodů, míra nezaměstnanosti je celkem dost malá. Víme, že vzor z Polska či Číny si brát nemůžeme, abychom zakazovali ženám potraty a určovali, kolik dětí, kdo může mít. Zhruba pětina obyvatel jsou důchodci, kteří mají naprosto mizerné důchody a mnohdy si přivydělávají i v sedmdesáti na brigádách, místo odpočinku.
Nízká porodnost a mladí lidé odmítající mít děti je snad už celosvětový problém. Spousta rodičů dávno dospělých dětí si posteskne, že se těší na vnoučátka, ale jejich potomek je tak sobecký a nechce jim je dát. Můžeme se do nekonečna hádat, o co vlastně na tomto světě jde. Záleží víc na svobodném rozhodnutí jedince či na tom, co může tento jedinec společnosti dát?
