Článek
Ano, možná už dnes spíš posloucháte podcasty a všemožné drbárny na Spotify, přesto občas například v obchodech nebo při jízdě autem Váš spolujezdec pustí rádio.
Popřát někomu třeba k svátku, vzpomenout si na něj a nechat mu zahrát jeho oblíbenou písničku považuji za hezké. Jenom pokud je to rychlé, stručné a slušné.
Jednou z věcí, která mě naprosto irituje, je výběr skladby a věřím, že nejsem jediná. Vážně své ctěné matce nemůžete zahrát jinou písničku než Pro mámu od skupiny Holki nebo Máma od Luneticu? Ano, možná ta píseň má vyjádřit vaše city k vaší mamince, ale vážně neposlouchá něco jiného? Queen? Kabáty? Chinaski? Marka Ztraceného? Jenom toto je důvod, proč se hlavně první zmiňovaný singl zuby nehty stále drží na žebříčku hitparád rádií a slyšíte ho stokrát do roka. Navíc nebyl věnován ani jedné z matek zpěvaček, nýbrž jejich manažerce.
Dalším utrpením je přiložené přání. Nejlepší jsou podle mě ta rychlá, jednoduchá, slušná a stručná. Žádné miliony zdrobnělinek, posílání miliónů pusinek našemu drahému dědečkovi Hříbečkovi, který slaví tři čtvrtě století. Dále o něm do světa vykřičíme absolutně každou pitomost, i to že byl před týdnem na operaci kolene. Velmi by mě zajímalo, zda si moderátor po přečtení přání nevytáhne z pod stolu kýbl a nevyzvrací se do něj. Jindy zase musí přemítat, zda v podstatě není taková malá muška, jenž každému sedne na okno a dívá se, co se v lidských obydlích děje.
Děsivé mi obzvlášť přijde hraní mrtvým lidem. Ano, je smutné, že Vám před pěti lety zemřela prababička, moc Vám chybí a vzpomínáte na ni, posílat jí vzkaz do rádia mi však přijde trochu ujeté. Ačkoliv věříte, že je její duch někde poblíž a slyší Vás, ne každý má pochopení a náladu na tklivé skladby pro zesnulou osobu. Odchod někoho blízkého je navíc z mého pohledu, soukromou záležitostí a hodí se spíše klidné rozjímání a zapálená svíčka.
Občas do rádií píší i totální zoufalci, jenž třeba opustila přítelkyně a teď žadoní o to, aby se vrátila zpátky. Nebo někdo někomu něco provedl a teď se omlouvá a píše, jak moc ho to mrzí. I písnička k rozchodu je naprostá šílenost, zvlášť pokud ji má obdarovaný v oblibě, opravdu si při poslechu Dancing Queen musí vybrečet oči?
Jistě by se našli i další, často ojedinělé případy, kdy se hraje i zesnulému pejskovi, zemřelé kočičce, děkuje se někomu za jeho služby (hlavně doktorům), žádá se o ruku a podobně. Sakra, lidi, takto soukromé záležitosti si vyřizujte mezi sebou z očí do očí, ne přes prostředníka.
