Debaty, které jsme nevedli: Duševní zdraví a práce s emocemi

Když se dnes mluví o dědictví komunistického režimu, debata se většinou soustředí na politiku, ekonomiku nebo fungování institucí. Hovoří se o znárodňování, cenzuře, Státní bezpečnosti, privatizaci nebo transformaci po roce 1989. Mnohem méně pozornosti se věnuje jiné otázce: Jak desítky let života v nesvobodném systému ovlivnily způsob, jakým lidé přemýšlejí sami o sobě, o svých potřebách a o svých emocích?

Po roce 1989 proběhla rozsáhlá debata o politických a ekonomických důsledcích minulého režimu. O jeho psychologickém dědictví se mluvilo podstatně méně. Jako by panovalo přesvědčení, že s pádem režimu postupně zmizí i jeho vliv na každodenní život. Politický systém se však může změnit během několika měsíců. Lidské návyky, způsoby komunikace a strategie, jimiž se lidé přizpůsobují svému prostředí, se mění mnohem pomaleji.

Právě slovo strategie je zde důležité. Řada vlastností, které dnes bývají popisovány jako české národní nedostatky, mohla v minulosti představovat poměrně racionální způsob přizpůsobení. Opatrnost při vyjadřování názorů, nedůvěra k institucím, snaha nevyčnívat nebo přesvědčení, že některé věci je lepší řešit soukromě, nevznikly ve vzduchoprázdnu. Formovaly se v prostředí, kde otevřenost mohla mít reálné následky a kde člověk často neměl možnost podmínky svého života zásadně ovlivnit.

Totéž mohlo platit i pro emoce.

V prostředí, kde lidé oddělovali soukromý a veřejný život, se člověk neučil pouze filtrovat své názory. Učil se také kontrolovat, co dává najevo. Schopnost potlačit strach, nejistotu nebo frustraci mohla být užitečná. Pomáhala zvládat situace, které nebylo možné změnit, a pokračovat v každodenním životě navzdory pocitu bezmoci.

Potlačování emocí proto nelze chápat pouze jako osobní selhání nebo nedostatek psychologického vzdělání. V určitém prostředí může být funkční adaptací. Strategií, která člověku pomáhá zvládnout podmínky, nad nimiž nemá kontrolu.

Problém adaptačních strategií však spočívá v tom, že mohou přežít prostředí, ve kterém vznikly.

Dítě vyrůstající v rodině poznamenané zkušeností s nesvobodou nemuselo poslouchat žádné politické přednášky. Stačilo pozorovat každodenní chování dospělých. Mohlo si všimnout, že některá témata se probírají pouze doma. Že určité názory se neříkají veřejně. Že je lepší zbytečně nepřitahovat pozornost. Že některé problémy se neřeší, ale vydrží. A že důležitější než rozumět vlastnímu prožívání je situaci prostě zvládnout.

Takové zkušenosti se nepřenášejí prostřednictvím ideologie. Přenášejí se prostřednictvím každodenních návyků, reakcí a vět, které se opakují tak často, až začnou působit jako samozřejmost.

„Hlavně nedělej problémy.“

„Nepřeháněj.“

„Neřeš to.“

„Zatni zuby.“

„Prostě to vydrž.“

Tyto věty nejsou samy o sobě škodlivé. V některých situacích mohou být dokonce užitečné. Problém nastává ve chvíli, kdy se stanou téměř jediným způsobem, jakým se člověk učí zacházet s obtížnými emocemi. Může se pak naučit mnoho vydržet, aniž by se naučil rozpoznat, co vlastně prožívá. Může být schopný fungovat v krizi, ale neumět si včas říct o pomoc. Může považovat vlastní potřeby za slabost a odolnost zaměňovat za schopnost snášet téměř cokoli.

Právě zde může vznikat jeden z nejméně nápadných mezigeneračních přenosů. Člověk, který se naučil považovat vlastní bolest za něco, co se má především vydržet, může stejným způsobem reagovat i na bolest druhých. Žádost o pomoc pak snadno vypadá jako slabost, pojmenování problému jako stěžování a citlivost jako přecitlivělost. Člověk, který se celý život učil neuznávat vlastní zranitelnost, může jen obtížně uznávat zranitelnost druhých. To, co sám musel vydržet mlčky, pak snadno považuje za něco, co by měli mlčky vydržet i ostatní.

Český příběh vztahu k emocím však nelze vysvětlit pouze zkušeností s totalitou. Stejně důležitá může být i zkušenost transformace po roce 1989.

Česká společnost se tehdy neocitla jen ve svobodnějších poměrech. Prošla také jednou z nejrychlejších ekonomických a společenských proměn ve své moderní historii. Zatímco předchozí režim odměňoval přizpůsobení a veřejně zdůrazňoval kolektiv, nová doba začala oceňovat individualismus, výkon, podnikavost, flexibilitu a osobní odpovědnost.

Během několika let se tak změnila nejen pravidla ekonomiky, ale také představa o tom, jaký člověk je považován za úspěšného.

Z prostředí, kde bylo často výhodné příliš nevyčnívat, se lidé ocitli ve světě, který od nich očekával iniciativu, sebeprosazení a schopnost postarat se sami o sebe. Transformace přinesla svobodu, nové možnosti a postupně také výrazné zvýšení životní úrovně. Současně však vytvořila nové druhy nejistoty. Lidé se museli orientovat v prostředí, jehož pravidla se rychle měnila a v němž byly životní výsledky stále častěji vykládány jako důsledek individuálních schopností a rozhodnutí.

Právě zde se mohly setkat dva odlišné historické vlivy.

Z minulého režimu si část společnosti nesla návyk problémy příliš neventilovat, nedávat najevo slabost a spoléhat především na vlastní schopnost situaci vydržet. Transformační 90. léta tento přístup nemusela oslabit. V některých ohledech jej mohla naopak posílit.

Úspěch byl spojován se schopností obstát. Neúspěch se snadno měnil v osobní selhání. Kdo situaci nezvládal, mohl mít pocit, že problém není pouze v okolnostech, ale především v něm samotném. V prostředí zdůrazňujícím výkon, soutěživost a individuální odpovědnost zůstávalo málo prostoru pro veřejnou debatu o psychickém přetížení, úzkosti, vyčerpání nebo potřebě pomoci.

Pokud předchozí režim učil lidi své pocity skrývat, transformace je mohla učit, že za jejich zvládnutí nesou především osobní odpovědnost.

Výsledkem nebyla společnost bez emocí. Emoce totiž nezmizí jen proto, že pro ně nemáme jazyk nebo je nepovažujeme za legitimní téma. Pouze se projevují jiným způsobem.

Strach se může projevit jako potřeba kontroly. Nejistota jako podrážděnost. Pocit bezmoci jako cynismus. Dlouhodobé psychické napětí se může přenášet do partnerských vztahů, výchovy dětí i pracovního prostředí. Člověk, který se naučil své vlastní potřeby ignorovat, může mít problém rozpoznat potřeby druhých. Ten, kdo celý život považoval žádost o pomoc za známku slabosti, může stejně přísně posuzovat i ostatní.

Dokážeme dnes rozlišit mezi strategiemi, které byly užitečné tehdy, a potřebami, které máme dnes?

Je stále výhodné skrývat vlastní potřeby? Neříkat si o pomoc? Považovat psychické obtíže za osobní slabost? Chápat otevřené vyjadřování emocí jako přecitlivělost? Obdivovat schopnost člověka všechno vydržet, aniž bychom se ptali, jakou cenu za to platí?

To může být jeden z důvodů, proč se v české společnosti dnes setkávají dva zdánlivě protichůdné trendy. Na jedné straně roste zájem o psychologii, terapii, vztahy a duševní zdraví. Na druhé straně přetrvává hluboce zakořeněné přesvědčení, že člověk by si měl své problémy vyřešit především sám.

Debata o psychologických důsledcích naší nedávné historie tak zůstává nedokončená. O politických a ekonomických změnách po roce 1989 bylo napsáno mnoho. Podstatně méně jsme mluvili o tom, jak zkušenost nesvobody a následné transformace ovlivnila naše vztahy, výchovu dětí, schopnost žádat o pomoc a způsob, jakým zacházíme s vlastními emocemi.

Přitom právě zde mohou ležet některé z nejtrvalejších stop minulosti.

Tyto knihy se z různých úhlů pohledu věnují vztahu mezi společenskými změnami, lidskou psychikou, identitou, důvěrou a způsoby, jakými si jednotlivé generace nesou zkušenosti minulosti do současnosti.