Článek
Když se dnes mluví o listopadu 1989, často se připomínají především věci, které se tehdy změnily. Otevřely se hranice, přišly svobodné volby, politická pluralita, soukromé vlastnictví a tržní ekonomika. Lidé získali možnost cestovat, podnikat, veřejně říkat své názory a rozhodovat o svém životě způsobem, který jim předchozí režim neumožňoval. V poměrně krátké době se změnily zákony, instituce i každodenní život a česká společnost se otevřela světu.
To všechno byly skutečné a zásadní změny. Zároveň ale existuje něco, co se změnou režimu změnit nemůže tak rychle: způsob, jakým lidé přemýšlejí o světě, o sobě navzájem a o vztahu k moci. Politické instituce lze vytvořit během několika let, ale společenské návyky vznikají po desetiletí. Lidé si je osvojují v rodinách, ve škole, v práci i v běžném životě a často vůbec nevědí, odkud pocházejí.
Právě proto má smysl ptát se, co všechno jsme po roce 1989 skutečně změnili a co jsme pouze přenesli do nového prostředí.
Nejde tím říct, že dnešní Česká republika je pokračováním minulého režimu. Není. Rozdíl mezi dneškem a předlistopadovým Československem je obrovský a bylo by absurdní ho přehlížet. Mnohé věci, které dnes považujeme za samozřejmé, byly před rokem 1989 nedostupné nebo omezené. Právě proto je ale zajímavé podívat se na méně viditelnou stránku změny: na představy a návyky, které nejsou závislé na konkrétním politickém systému a mohou přežít jeho pád.
Jedním z nejvýraznějších problémů, které jsme si přes listopad přenesli, je potřeba rozdělovat společnost na „my“ a „oni“
Komunistický režim nebyl pouze systémem státního vlastnictví, plánované ekonomiky a politické represe. Byl také systémem, který společnost rozděloval podle vztahu k moci. Rozděloval lidi na „naše“ a „jejich“, určoval, kdo je politicky spolehlivý a kdo je nepřítel, a toto rozdělení bylo pro generace vyrůstající v režimu běžnou součástí společenského života. Některé názory byly žádoucí, jiné nepřípustné. Kdo patřil ke správné skupině, měl jiné možnosti než člověk, který se ocitl na její špatné straně. Konflikt mezi různými představami o společnosti tak nebyl chápán jako legitimní součást veřejného života, ale jako střet mezi správným a nesprávným.
Listopad 1989 nebyl jen požadavkem na jiné hospodářské uspořádání nebo možnost vycestovat do zahraničí. Pro mnoho lidí znamenal také požadavek na společnost, v níž nebude o tom, kdo má právo mluvit, rozhodovat jedna politická skupina. Chtěli svobodné volby, ve kterých mohou různé skupiny soutěžit o moc, a společnost, ve které člověk nemusí patřit ke správným lidem, aby měl stejná práva jako ostatní.
Demokracie není pouze způsob, jak vybírat vládu. Je také způsob, jak zacházet s rozdílností. Lidé mohou mít odlišné zájmy, hodnoty a představy o budoucnosti a jejich střet není chybou systému. Naopak. Demokracie stojí na tom, že se o tyto rozdíly můžeme přít, aniž by jedna skupina získala právo druhou odstranit.
Právě tady se ale objevuje problém, který změnou režimu nezmizel. Lidé mohou žít v demokratických institucích a přitom dál uvažovat způsobem, který společnost rozděluje na „naše“ a „jejich“. Ve chvíli, kdy se příslušnost ke skupině stane důležitější než samotný argument, začneme posuzovat informace podle toho, kdo je vyslovil, pravidla podle toho, koho omezují, a jednání podle toho, kdo se ho dopustil. To, co bychom u protivníka považovali za důkaz jeho charakteru, dokážeme u vlastního tábora omluvit jako výjimku, okolnost nebo nutnost.
Ve veřejné debatě máme navíc tendenci vyžadovat vyhraněné postoje tam, kde je samotná realita mnohem složitější. Politické pozice se skládají do skupin: pokud podporujete jednu věc, očekává se, že budete podporovat i další; pokud kritizujete jednu část nějakého problému, předpokládá se, že odmítáte celý zbytek. Prostor pro postoj „v tomto souhlasím, v tomto ne a tady si nejsem jistý“ se zmenšuje.
Například debaty o uprchlících tento mechanismus odhalují z obou stran. Jeden a tentýž člověk může být pro jedny „vítač“ a „sluníčkář“, protože podporuje pomoc lidem prchajícím před válkou, a pro druhé „dezolát“ nebo „flastenec“, protože zároveň kriticky mluví o některých důsledcích masové migrace nebo o konkrétním nastavení migrační politiky. Ne proto, že by svůj názor měnil, ale proto, že každý tábor vidí jen jeho část a podle ní ho zařadí.
Skutečný svět ale často není „buď, anebo“. Některá řešení mají výhody i nevýhody. Některé věci můžeme současně podporovat i kritizovat v různých jejich aspektech. Komplexní názor není nerozhodnost. Je to někdy jen přesnější popis skutečnosti.
Právě tento způsob uvažování – potřeba rozdělovat lidi na „my“ a „oni“, přisuzovat jim vlastnosti podle skupiny, ke které je zařadíme, a upřednostňovat vlastní skupinu před ostatními – označujeme jako tribalismus.
Tribalismus není výmyslem komunismu. Je mnohem starší a patří k základním způsobům, jak lidé vytvářejí sociální skupiny: rozlišují mezi „námi“ a „cizími“, drží při svých a snáze důvěřují těm, které považují za své. Komunistický režim na této lidské tendenci stavěl a proměnil ji v běžnou součást fungování společnosti. Generace, které v něm vyrůstaly, tak byly zvyklé vnímat společnost skrze rozdělení na „naše“ a „jejich“.
Liberální demokracie se naopak snaží politické důsledky této tendence omezovat. Staví na pravidlech, která mají platit pro všechny bez ohledu na to, ke které skupině patří: na rovnosti před zákonem, ochraně menšin, dělbě moci, nezávislých soudech nebo pravidelném střídání politické moci.
Po listopadu jsme změnili režim, ale lidská potřeba vytvářet vlastní skupiny nezmizela. Problém nastává ve chvíli, kdy skupinová loajalita začne být důležitější než pravidla, která mají platit pro všechny. I člověk, který se považuje za demokrata, může být přesvědčený, že jeho skupina je morálně nadřazená ostatním a že lidé na druhé straně už nejsou legitimními protivníky, ale hrozbou, kterou je třeba odstranit. Autoritářský politik může stejnou logiku využít z opačné strany a tvrdit, že jeho skupina představuje skutečný národ a ostatní jsou překážkou, která mu brání převzít kontrolu.
Rozdíl mezi těmito postoji je zásadní. Není pravda, že demokrat a autoritář zastávají pouze dvě stejně legitimní varianty politického názoru. Demokracie se musí umět bránit před lidmi, kteří chtějí její základní pravidla zrušit. Samotný mechanismus skupinové loajality ale může být podobný: nejdřív určíme, kdo je „náš“ a kdo „jejich“, a potom podle toho posuzujeme jeho slova, jednání i právo být slyšen.
Demokracie přitom nepotřebuje, abychom přestali mít své skupiny. Potřebuje něco mnohem náročnějšího: abychom dokázali přijmout, že žádná z nich není vlastníkem státu. Politický protivník může být někdo, s kým zásadně nesouhlasíme, koho chceme porazit ve volbách a proti jehož programu budeme velmi tvrdě vystupovat. Přesto musí zůstat naším spoluobčanem se stejným právem účastnit se veřejného života.
To neznamená, že máme být ke všemu neutrální nebo že všechny názory jsou stejně legitimní. Demokracie není relativismus. Potřebuje se umět bránit proti lidem, kteří chtějí její pravidla zrušit. Zároveň ale potřebuje rozlišovat mezi politickým protivníkem, se kterým nesouhlasíme, a člověkem, který chce zničit samotná pravidla demokratické soutěže.
Bez tohoto rozlišování se z politiky snadno stává boj kmenů. Pak už není důležité, co je pravda, ale kdo to řekl. Není důležité, zda je pravidlo spravedlivé, ale koho omezuje. Není důležité, zda je rozhodnutí správné, ale jestli ho udělali „naši“. A porážka druhého tábora se může stát důležitější než to, čeho jsme chtěli původně dosáhnout.
Proto samotné vnější znaky svobody nestačí. Otevřené hranice, možnost podnikat nebo svobodně volit jsou důležité výdobytky listopadu 1989, ale nejsou celým obsahem demokracie. Ta stojí také na mnohem méně viditelných předpokladech: na ochotě přijmout porážku, respektovat pravidla i tehdy, když nás omezují, a uznat legitimitu politického protivníka.
Po roce 1989 jsme se museli naučit žít ve společnosti, kde neexistuje jediný správný způsob života, jediný legitimní politický názor ani jedna skupina, která má právo rozhodovat za ostatní. To není jednoduchá změna. Vyžaduje toleranci ke konfliktu, důvěru v pravidla, schopnost přijmout porážku a především ochotu uznat, že člověk na druhé straně sporu není automaticky nepřítel.
V listopadu 1989 jsme získali možnost, aby o naší společnosti nerozhodovala jedna skupina. To ale neznamenalo, že se máme stát jednou skupinou.
Skutečný opak minulého režimu nespočívá v tom, že „naši“ konečně získají moc. Spočívá v tom, že žádní „naši“ nemají mít právo rozhodovat, kdo další do společnosti patří.
