Druhá vlna feminismu dorazila do Česka. O 60 let později.

V debatách o vztazích a současné společnosti se často setkáváme s nepřesnými pojmy, zjednodušenými představami a argumenty založenými na jednotlivých osobních zkušenostech. Feminismus se například redukuje na údajnou snahu o nadvládu žen, genderová studia na „vymýšlení nových pohlaví“ a výsledky sociologických výzkumů se zaměňují za sociální inženýrství s jedinou správnou ideologií.

Než se tedy pustíme do velkých soudů o současných vztazích, stojí za to ujasnit si, o čem vlastně mluvíme.

Feminismus není jednotná ideologie s jedním programem a jedním názorem na všechno. Je to široké označení pro společenské a myšlenkové směry, které se zabývají nerovnostmi mezi ženami a muži.

Jednotlivé feministické směry se mohou výrazně lišit v tom, kde příčiny nerovností hledají a jaká řešení navrhují. Některé zdůrazňují právní rovnost, jiné ekonomické vztahy, společenské normy, mocenské struktury nebo propojení genderu s třídou, etnicitou či dalšími okolnostmi.

A ne, radikální feminismus neznamená ženy v kuklách s Molotovovým koktejlem. Slovo radikální vychází z latinského radix, tedy kořen. Radikální feminismus se snaží hledat kořeny nerovnosti – například v rozdělení moci, patriarchálních strukturách nebo tradičním uspořádání rodiny a společnosti.

Pokud někdo zná feminismus pouze z internetových videí samozvaných odborníků na ženy, vztahy a „moderní dobu“, není divu, že si z něj odnesl jeho karikaturu. I společenská diskuse ale potřebuje alespoň základní pojmovou přesnost a logiku. Jinak každý mluví o něčem jiném, aniž by si toho všiml.

Feminismus se v průběhu dějin proměňoval. Často se proto mluví o jednotlivých vlnách. Toto rozdělení je zjednodušené a vychází především z angloamerického prostředí, přesto pomáhá ukázat, jak se postupně měnily otázky, které feministické hnutí řešilo.

První vlna, především v 19. a na začátku 20. století, se soustředila na základní právní a občanskou rovnost. Šlo například o přístup ke vzdělání, vlastnictví majetku, právní způsobilost, možnost pracovat v některých profesích a volební právo.

Základní požadavek zněl: Ženy nejsou méněcenné osoby, ale plnoprávné občanky.

Druhá vlna, zejména od 60. let 20. století, upozorňovala na to, že samotná právní rovnost nestačí. Žena může mít volební právo a formálně stejná práva jako muž, ale přesto být ekonomicky závislá, nést většinu domácí práce a péče nebo čelit násilí a diskriminaci.

Do popředí se proto dostala témata reprodukčních práv, sexuality, násilí, ekonomické závislosti a rozdělení práce v domácnosti. Heslo „osobní je politické“ vyjadřovalo myšlenku, že soukromé vztahy nejsou oddělené od společenských struktur.

Třetí vlna, spojovaná především s 90. lety, zdůrazňovala, že ženy nemají jednu univerzální zkušenost. Jinak může vypadat život vysokoškolsky vzdělané ženy z velkého města, jinak život ženy z chudého regionu, ženy se zdravotním postižením nebo ženy z etnické menšiny. Větší pozornost se proto věnovala propojení různých forem nerovnosti, tedy takzvané intersekcionalitě.

Čtvrtá vlna je spojována především s digitálním prostředím a sociálními sítěmi. Do popředí se dostala témata sexuálního obtěžování, násilí, zneužívání moci a veřejného sdílení zkušeností, například prostřednictvím hnutí #MeToo.

Jednotlivé vlny se samozřejmě dokonale nestřídaly. Neznamená to, že po skončení jedné vlny předchozí témata zmizela. Právní rovnost, ekonomická nezávislost, péče, násilí i mocenské vztahy zůstávají propojenými otázkami.

Československo se díky minulému režimu během druhé vlny feminismu od této trajektorie odchýlilo. Zatímco se v západních společnostech od 60. let otevíraly otázky domácí práce, péče, reprodukčních práv, sexuality a mocenských vztahů, socialistický režim prohlásil rovnost žen a mužů za dosaženou a soustředil se především na jejich zapojení do placené práce. Ženy tak získaly větší ekonomickou nezávislost, ale tradiční rozdělení domácích povinností zůstalo z velké části zachováno. Nezávislá veřejná diskuse o genderových nerovnostech byla navíc omezená. Po roce 1989 se proto k těmto otázkám vracíme se zpožděním a doháníme několik desetiletí vývoje najednou.

Proměny společnosti se odehrávají postupně, a proto je nemusíme vždy vnímat. Člověk obvykle zná především vlastní vztah, svou rodinu a zkušenosti lidí ve svém okolí. Z toho si přirozeně vytváří představu o tom, jak vztahy fungují. Mnohem hůř ale může odhadnout, jak se za poslední desetiletí proměnily postoje a skutečné chování celé populace. Takový vývoj totiž nepozorujeme každý den – ukazuje se až při srovnání dat z různých období. A právě ta mohou přinést překvapivé zjištění.

Výzkumy postojů k tradičnímu modelu rodiny ukazují postupný posun. S výrokem „Muž má vydělávat peníze a žena se má starat o domácnost a rodinu“ souhlasilo podle výzkumu ISSP v České republice přibližně 51 % respondentů v roce 1994, 50 % v roce 2002 a 46 % v roce 2012. Podle STEM v roce 2015 už 58 % lidí odmítalo tradiční model a rovnostářský postoj v populaci převažoval. Dnes pak podle CVVM považuje 80 % lidí za ideální, aby se na plánování chodu domácnosti podíleli oba partneři, a 55 % uvádí, že tak jejich domácnost skutečně funguje.

Jde sice o jinak formulované otázky, takže čísla nelze přímo porovnávat jako jednu časovou řadu, ale ukazují dlouhodobý posun od tradičního k rovnostářskému ideálu.

Často se v této souvislosti objevuje otázka: „A nerozhodne se snad každý pár sám, jak si nastaví vztah a rozdělí domácí práci?“

Samozřejmě. Lidé mají různé preference a každý vztah si vytváří vlastní pravidla. Tato rozhodnutí ale nevznikají ve vzduchoprázdnu. Ovlivňují je společenská očekávání, výchova, ekonomické podmínky i představy o tom, co je „přirozená“ role ženy a muže. Právě proto má smysl zkoumat nejen to, jak se rozhodují jednotlivé páry, ale také jaké vzorce se opakují napříč populací a co jejich vznik ovlivňuje.

Samozřejmě existují ženy, kterým tradiční rozdělení rolí vyhovuje. Existují muži, kteří se o domácnost starají výrazně více než jejich partnerky. To všechno je legitimní. Problém nastává ve chvíli, kdy se z vlastní zkušenosti začne dělat obecné vysvětlení společnosti.

„Já jsem pracovala a zvládala domácnost.“

„Moje žena si nikdy nestěžovala.“

„My jsme byli spokojení, tak nevím, co dnes ženy řeší.“

Takové zkušenosti mohou být pravdivé. Neříkají nám ale, jak žijí všechny ostatní domácnosti. Jednotlivý příběh není statistický obraz celé společnosti. Stejně tak není možné z toho, že někdo osobně nezažil problém, vyvodit, že problém neexistuje. Populační data, získaná výzkumem velkého množství lidí, nám umožňují zjistit, zda se určité zkušenosti opakují napříč společností, nebo zda jde o jednotlivé případy.

A pokud dnes mladší lidé přemýšlejí o vztazích jinak než generace jejich rodičů nebo prarodičů, nemusí to znamenat, že jedna generace je automaticky lepší než druhá. Žijí v jiných ekonomických, sociálních, kulturních a technologických podmínkách. To se přirozeně promítá i do toho, co od partnerství očekávají.

Pokud většina lidí chce, aby se na chodu domácnosti podíleli oba partneři, a každý pár si přece může sám domluvit, jak si rozdělí povinnosti, proč z toho dělat společenský problém?

Právě proto, že mezi tím, co lidé považují za ideální, a tím, jak jejich domácnosti skutečně fungují, existuje rozdíl.

Podle CVVM považuje 80 % lidí za ideální, aby se na plánování chodu domácnosti podíleli oba partneři, ale jen 55 % uvádí, že tak jejich domácnost skutečně funguje.V praxi tak odpovědnost za chod domácnosti stále častěji spočívá na ženách.

Že se tento ideál nedaří naplňovat, naznačují také data Evropského institutu pro genderovou rovnost (EIGE). V jeho indexu pro rok 2025 se Česko v oblasti péče a domácích povinností umístilo se 42,8 bodu na předposledním místě mezi členskými státy EU. Za námi zůstal pouze Kypr s 42,6 bodu. Průměr Evropské unie činil 57,1 bodu, zatímco nejvyšší skóre získalo Dánsko s 84,6 bodu. Index přitom neměří pouze to, jaké představy lidé o rovnosti zastávají, ale také to, jak se rovnost skutečně promítá do každodenního života. Rozdíl mezi ideálem a realitou tak není jen otázkou osobních preferencí jednotlivých párů, ale také širších společenských podmínek.

Rozdíl mezi ideálem a realitou proto není jen otázkou osobních preferencí jednotlivých párů. Je také podnětem k hledání širších podmínek, které ovlivňují, kdo má na péči a domácí práci čas, kdo za ni cítí odpovědnost a jak se tyto povinnosti skutečně rozdělují.

Jakou roli hraje rozdělení placené práce, časové možnosti, péče o děti, společenská očekávání nebo představy o tom, co má přirozeně zajišťovat žena a co muž?

Právě takové otázky pomáhají vysvětlit, proč má smysl zabývat se genderem.

Jedním z problémů české veřejné debaty je, že slovo gender [džendr] se často používá, aniž by se vysvětlilo, co znamená. Gender může znamenat pohlaví, ale v debatách o vztazích se používá především pro společenské představy, očekávání a role spojené s tím, že je člověk vnímán jako žena nebo muž. Nejde tedy jen o biologické rozdíly, ale také o to, co od žen a mužů společnost očekává a jaké postavení jim přisuzuje.

Můžeme si to ukázat na jednoduchém příkladu. Biologický fakt, že žena může otěhotnět, je něco jiného než společenské očekávání, že žena má být automaticky hlavní osobou pečující o dítě, zatímco muž má být hlavním živitelem. První je biologie, druhé společenské uspořádání.

Právě rozlišování těchto rovin je jedním z důvodů, proč genderová studia vznikla. Jde o interdisciplinární oblast, která propojuje poznatky sociologie, historie, antropologie, psychologie, filozofie a dalších oborů. A která zkoumá například vztah mezi mocí, institucemi, kulturou, právem, ekonomikou a každodenním životem.

Genderová studia se jako akademický obor formovala v 60. letech 20. století a  zaměřují se na to, jak společnost vytváří a reprodukuje představy o mužích, ženách a genderových rolích. Zkoumají například rozdělení práce, vzdělávání, politickou reprezentaci, média, násilí nebo fungování rodiny. Když se tedy někdo ptá, k čemu jsou genderová studia, můžeme se vrátit k otázce, proč se společná odpovědnost za chod domácnosti nedaří naplňovat častěji, přestože ji většina lidí považuje za ideální. Genderová studia zkoumají mimo jiné to, jak společenská očekávání, kulturní vzorce a představy o rolích žen a mužů ovlivňují naše každodenní možnosti a rozhodování.

Smyslem tedy není hledat viníka v každém jednotlivém člověku nebo páru, ale lépe porozumět podmínkám, ve kterých se naše individuální rozhodnutí odehrávají.

Sociologie jako akademický obor vznikla v 19. století a zabývá se tím, jak funguje společnost: jak lidé žijí, jaké mají vztahy, jak vznikají normy, jak se rozděluje moc a jak se liší životní zkušenosti různých skupin.

Nejde o výrobu návodu, podle kterého se má společnost povinně řídit. Výzkumníci nepředepisují lidem, co si mají myslet, koho si mají vzít nebo jak mají uspořádat vlastní domácnost. Zkoumají, co si lidé skutečně myslí, jak se jejich postoje liší a jak souvisejí s tím, jak společnost funguje.

To, že někdo zkoumá společenský jev, neznamená, že ho vymyslel a chce ho někomu vnutit.

Když někdo odmítá sociologii nebo genderová studia jako ideologii jen proto, že zpochybňují zavedené představy, odmítá tím princip kritického zkoumání společnosti. Ten přitom není cizím importem, ale součástí evropského intelektuálního dědictví.

Není náhodou, že se sociologie a genderová studia často rozvíjely na filozofických a dalších humanitně zaměřených fakultách. Tyto obory totiž zkoumají společnost, kulturu, hodnoty, mocenské vztahy a způsoby, jakými lidé rozumějí světu.

Navazují na dlouhou tradici filozofického myšlení: klást otázky, zpochybňovat samozřejmé představy a zkoumat, jak vznikají naše hodnoty, normy a společenské uspořádání.

Právě takové otázky si kladli i filozofové starověkého Řecka. Kritické myšlení nikdy nespočívalo v nekritickém přijímání toho, co už společnost považuje za správné a přirozené.

Kritické zkoumání společnosti tedy není odklonem od evropské tradice. Je jedním z jejích základů.