Proč je u nás „vlastenec“ nadávka?

V českém prostředí se slovo vlastenectví často používá způsobem, který ho nebezpečně přibližuje nacionalismu. Vlastenec je ten, kdo je hrdý na svou zemi, její historii a tradice, má rád „naše lidi“ a staví se proti tomu, co přichází zvenčí. Když se k tomu přidají národní symboly, představa kulturní jednoty a vymezování se vůči jiným, hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem se může rychle ztratit.

Jenže vlastenectví nemusí znamenat přesvědčení, že naše země je lepší než jiné. Nemusí být založené na společném původu, jazyce nebo krvi a nemusí znamenat nekritickou hrdost na všechno, co se v naší zemi kdy stalo. Může znamenat něco mnohem prostšího: že nám na společnosti, ve které žijeme, záleží.

Každý z nás se narodí do společnosti, kterou nevytvořil. Přicházíme do jazyka, kultury, institucí, měst, krajiny, pravidel a příběhů, které tu byly před námi. Některé z nich přijmeme jako samozřejmé, jiné začneme zpochybňovat a další se pokusíme změnit. Vlast, v níž žijeme, tak není jen místo na mapě. Je to také společenské prostředí, které jsme zdědili a které svým jednáním dál utváříme.

Právě tady se podle mě vyplatí oddělit vlastenectví od pouhé hrdosti. Můžeme být hrdí na českou historii a zároveň tolerovat korupci. Můžeme mávat vlajkou a zároveň nedůvěřovat každé instituci, která omezuje naši vlastní skupinu. Můžeme mluvit o tradicích a přitom se nezajímat o to, v jakém stavu předáváme společnost svým dětem. Pokud je vlastenectví pouze pocit hrdosti, nemusí z něj plynout žádná odpovědnost.

Možná bychom proto měli položit jinou otázku: Co jsme ochotni udělat pro zemi, kterou označujeme za svou? Starat se o veřejný prostor, dodržovat pravidla i tehdy, když se nám zrovna nehodí, zajímat se o fungování institucí, volit, pomáhat lidem kolem sebe, chránit prostředí, které sdílíme, nebo přijmout, že naši spoluobčané mohou mít úplně jiné představy o dobrém životě než my. Nejsou to velká gesta a nevytvářejí tak snadno pocit národní hrdosti. Přesto právě z podobných každodenních jednání vzniká společnost, ve které se dá dobře žít.

V demokratické republice je to obzvlášť důležité. Demokratická společnost není založená na tom, že všichni lidé sdílejí stejný původ, stejné náboženství, stejné hodnoty nebo stejnou představu o tom, jak má společnost vypadat. Je založená na tom, že jsme spoluobčané. Máme různé přesvědčení, životní zkušenosti i zájmy, ale sdílíme instituce a veřejný prostor a společně rozhodujeme o pravidlech, podle kterých žijeme.

To znamená, že občanské vlastenectví nemůže být založené pouze na jednotě. Musí umět pracovat i s rozdílem. Člověk nemusí milovat svého spoluobčana, souhlasit s ním ani mu rozumět. Pokud ho ale považuje za legitimního člena stejné politické společnosti, přijímá základní podmínku demokratického soužití. Právě tady se vlastenectví může stát něčím úplně jiným než nacionalismem. Nacionalismus hledá hranici mezi „námi“ a „jimi“. Občanské vlastenectví se může ptát, co jsme schopni společně vytvářet navzdory tomu, že jsme různí.

Ani vztah k vlastní zemi přitom nemusí znamenat její idealizaci. Můžeme mít rádi krajinu a zároveň nesnášet část politiky. Můžeme být hrdí na některé věci, které Češi vytvořili, a zároveň se stydět za jiné. Můžeme si vážit českého jazyka, kultury nebo historie a zároveň chtít, aby se naše společnost v některých ohledech změnila. To není rozpor. Vztah k vlastní zemi může zahrnovat kritiku právě proto, že nám na jejím fungování záleží.

A tím se dostáváme k otázce, která je podle mě pro vlastenectví důležitější než samotná hrdost: Jakou zemi chceme předat dál?

Pokud jsme zdědili nějakou společnost, nejsme jejími posledními vlastníky. Jsme pouze jednou z generací, které ji na určitou dobu přebírají a zase předávají dál. Po nás přijdou další lidé, kteří budou žít s důsledky našich dnešních rozhodnutí. Vlastenectví proto nemusí znamenat jen obdiv k tomu, co vytvořili naši předkové. Může znamenat také odpovědnost za to, co po sobě zanecháme.

Chceme společnost, ve které lidé důvěřují institucím, protože fungují? Ve které se dokážou přít o zásadní věci, aniž by se přestali považovat za spoluobčany? Ve které mají lidé možnost ovlivňovat věci, které se jich týkají, a zároveň přijímají, že demokratické rozhodování někdy znamená, že neprosadí svou? Ve které se člověk nemusí vzdát své identity, aby mohl patřit do společnosti?

Pokud ano, pak se musíme zajímat o věci, které na první pohled s vlastenectvím nesouvisejí: o kvalitu školství, fungování institucí, důvěru, veřejný prostor, životní prostředí, sociální soudržnost nebo schopnost vést spolu spor. Právě z těchto oblastí se totiž skládá každodenní realita země, ke které se hlásíme.

Možná tedy nemusíme hledat vlastenectví jen ve velkých gestech, symbolech a příbězích o minulosti. Může být v péči o věci, které máme společné, v ochotě chápat vlastní historii i s jejími nepříjemnými stránkami, v respektu k institucím, které jsme si vytvořili, a zároveň v ochotě je kritizovat, když nefungují. Může být v důvěře, kterou nevynucujeme, ale budujeme tím, že se k sobě chováme předvídatelně a férově.

Může být také v tom, že chceme, aby naše děti zdědily nejen naši vlajku a naše příběhy, ale také společnost, ve které se dá svobodně a důstojně žít.

Možná právě tady leží jeden z rozdílů mezi vlastenectvím a nacionalismem. Nacionalismus se může ptát: Kdo z nás je skutečný Čech? Vlastenectví se může ptát: Co můžeme udělat pro to, aby se nám společně dobře žilo?

A pokud je druhá otázka skutečně vlastenecká, pak není potřeba být ke své zemi méně kritický. Možná naopak. Země, na které nám záleží, není země, o které musíme tvrdit, že je nejlepší. Je to země, na které nám záleží.

Vztah k vlastní zemi nemusí být jen vážný. Nemusí se projevovat pouze odpovědností, péčí a kritickým přemýšlením. Může v něm být také radost, nadsázka a prostý pocit, že tohle je naše.

Možná i proto je škoda, že jsme si u nás národní symboly často nechali spojit buď s oficiálními státními ceremoniemi, nebo naopak s nacionalismem. Jako by mezi vážným vlastenectvím a agresivním máváním vlajkou nic dalšího neexistovalo. Přitom nemusí být nic špatného na tom mít rád českou vlajku, nosit české barvy, fandit své zemi nebo si prostě užívat společné oslavy toho, že někam patříme.

V jiných zemích je podobný vztah k národním symbolům často mnohem uvolněnější. Vlajka může být součástí slavnosti, sportu, školy, oblečení nebo sousedské oslavy, aniž by tím člověk nutně říkal, že jeho země je lepší než ostatní. Hrdost nemusí znamenat nadřazenost. A společná příslušnost nemusí znamenat, že musíme být všichni stejní.

Možná bychom si mohli dovolit něco podobného i my. Vlastenectví, které není jen obranné a podrážděné. Které se nemusí neustále vymezovat vůči někomu jinému, aby vědělo, kým je.

Tato literatura nabízí různé pohledy na to, jak vzniká národní sounáležitost, na čem může stát občanské „my“ a proč vztah k vlastní zemi nemusí být v rozporu s otevřenou a liberální společností.