Mnozí chápou slovo „radikální“ špatně. A ani o tom neví

Jsou slova, která používáme tak často, že přestaneme přemýšlet, co vlastně znamenají. Jedním z nich je radikální. Když dnes řekneme, že je něco radikální, málokdo si jako první představí člověka, který se snaží dostat ke kořenu problému. Spíš si představíme někoho přehnaného, nebezpečného, fanatického nebo připraveného zajít příliš daleko.

Jenže právě tady se nám začínají slévat významy, které nejsou stejné.

Slovo radikální pochází z latinského radix, tedy kořen. I český Slovník spisovného jazyka českého ho definuje mimo jiné jako něco, co usiluje o „pronikavé a rychlé změny od základu, od kořene“, případně jako něco, co jde „do důsledků“ a „na kořen věcí“. Zároveň slovník uvádí i význam „krajní“. Už samotný slovník tedy ukazuje, že oba významy v jazyce existují vedle sebe.

To je důležité, protože problém není v tom, že by existoval jeden jediný „správný“ význam slova a lidé ho v posledních letech pokazili. Významy se v průběhu používání rozšiřují a větví. Pokud někdo chce změnit něco od kořenů, často tím skutečně navrhuje změnu mnohem zásadnější než člověk, který chce pouze upravit několik jednotlivostí. Z hluboké nebo důkladné změny se proto poměrně přirozeně může stát změna vnímaná jako krajní.

Jenže právě tady je potřeba začít rozlišovat. Radikální neznamená automaticky extremistické.

Zajímavé je sledovat, jak silně může význam slova ovlivnit kontext, ve kterém ho slýcháme. Pojem „radikální“ se totiž v některých oblastech velmi často objevuje právě u jevů, které jsou násilné nebo nebezpečné.

Dobře je to vidět na spojení islámští radikálové. Samotný fenomén politického a náboženského radikalismu v muslimském světě samozřejmě nevznikl po 11. září 2001. Už v 80. letech existovala radikální islamistická hnutí a násilné skupiny; například atentát na egyptského prezidenta Anvara Sadata v roce 1981 spáchali islámští radikálové.

V českém odborném prostředí se navíc s pojmem „islámští radikálové“ pracovalo nejpozději kolem přelomu 90. let a 2000. Česká religionistika například publikovala v roce 2001 studii nazvanou Virtuální umma: Islám a islámští radikálové v kyberprostoru.

11. září tedy spojení mezi slovem „radikální“ a násilím nevytvořilo. Něco jiného ale udělalo: obrovsky zesílilo jeho viditelnost právě v tomto kontextu. Od té doby jsme slovo „radikální“ velmi často slýchali v těsné blízkosti slov jako terorismus, atentát, džihád nebo bezpečnostní hrozba. A když člověk něco slyší dostatečně často ve stejném významovém okolí, začne si jednotlivá slova spojovat.

„Radikální“ tak postupně nemusí znamenat jen „jdoucí ke kořenu“. Začne v sobě nést i význam „něco, před čím je třeba se mít na pozoru“. A tento význam pak snadno přeneseme tam, kam původně nepatří.

Hezky je to vidět na radikálním feminismu. Nedávný článek Novinek dokonce staví „křehkou ženskost“ a „radikální feminismus“ proti sobě jako dva „extrémní přístupy“. Radikální feminismus v něm dostává velmi konkrétní podobu: ženy mají podle citované koučky slyšet, že „nepotřebuji muže, zvládnu všechno sama“.

Jenže právě tady se ukazuje, jak snadno se význam slova posune. Radikální feminismus není označení pro feminismus, který je prostě „hodně extrémní“. Vedle něj existuje například liberální feminismus, který se soustředí především na rovná práva a příležitosti žen a mužů v rámci existujícího systému. Radikální feminismus jde hlouběji: ptá se, zda samotné uspořádání společnosti není zdrojem nerovnosti, a pracuje mimo jiné s teorií patriarchátu.

Radikální tedy v tomto případě znamená především to, kam až jde při hledání příčiny problému. Neříká samo o sobě, že daný směr je extrémní, nebezpečný nebo absurdní.

A právě proto je zajímavé, že člověk může s některými předpoklady radikálního feminismu souhlasit, aniž by se za radikálního feministu vůbec považoval. Může například věřit, že nerovnost mezi muži a ženami není jen součtem jednotlivých diskriminačních případů, ale souvisí s hlubšími společenskými strukturami. Tím ještě nepřijímá celou radikálně-feministickou teorii, ale už sdílí některé její základní východisko.

Když tedy řekneme „radikální feminismus = feminismus usilující o nadvládu žen“, už vůbec nepopisujeme, co znamená „radikální“. Do slova jsme si místo jeho významu vložili vlastní hodnocení.

Právě tady se hodí rozlišit radikalitu od extremismu. Představme si člověka, který je přesvědčený, že současný ekonomický systém je zásadně špatně a že by se měl od základů změnit. Jeho politický názor může být radikální. Pokud zároveň chce tuto změnu prosadit prostřednictvím voleb, zákonů a demokratické politické soutěže, není z toho automaticky extremistou.

Můžeme si myslet, že jeho návrh je ekonomicky nesmyslný nebo nerealistický. To ale musíme argumentovat jeho obsahem a možnými důsledky. Jiný člověk může chtít podobně zásadní změnu, ale zároveň odmítat demokratický systém, legitimitu politických protivníků a připouštět násilí jako prostředek politického boje. Tady už řešíme jinou vlastnost jeho postoje.

Pokud někdo skutečně používá násilí například s cílem zastrašovat obyvatelstvo nebo donutit vládu či společnost k určitému jednání, můžeme se za určitých okolností dostat až k terorismu. Tyto pojmy se tedy mohou překrývat, ale nejsou zaměnitelné. Radikalita může popisovat hloubku požadované změny, zatímco u extremismu a terorismu už posuzujeme další, odlišné charakteristiky.

Proto platí, že to, že extremisté mohou být radikální, neznamená, že každý radikál je extremista. Stejně tak to, že někteří teroristé vycházejí z extremistických či radikálních ideologií, neznamená, že každý extremista je terorista.

Problém nastává ve chvíli, kdy společný prvek začneme zaměňovat za totožnost kategorií.

Možná tedy není problém jen v tom, že slovo „radikální“ používáme špatně. Problém je také v tom, že jím často nahrazujeme několik různých slov, která by přesněji popsala, co se skutečně děje. Vyhraněný není totéž co radikální, radikální není totéž co extremistický a radikalizace není automaticky extremizace. Když tyto rozdíly smažeme, můžeme sice používat jeden jednoduchý pojem, ale zároveň přestáváme rozlišovat mezi jevy, které se od sebe podstatně liší.

Ještě jinou věcí je radikalizace. Radikální je vlastnost postoje nebo směru, zatímco radikalizace označuje proces, při kterém se postoje člověka nebo skupiny mění. I tady se ale v běžném jazyce snadno ztrácí rozdíl mezi tím, že někdo přijímá stále zásadnější názory, a tím, že začíná přijímat názory extremistické nebo násilné.

Hezky to ukazuje i nedávný článek Seznam Zpráv o obsahu sociálních sítí, který popisuje cestu některých mladých mužů od fitness, disciplíny a seberozvoje přes manosféru a misogynii až k otevřeně extremistickému obsahu. Autorka v něm mluví o „radikálním rámování“ a o „radikalizaci“ a zároveň cituje výzkum, podle něhož se doporučovaný misogynní obsah u simulovaných účtů zranitelných teenagerů během několika dnů výrazně zvýšil.

Ten článek je zajímavý právě tím, že popisuje kontinuum: začíná u obsahu, který sám o sobě nemusí být toxický, a postupně se přesouvá k rigidním představám o mužství, k manosféře, misogynii a nakonec k otevřeně extremistickému obsahu.

Pokud celý tento proces nazveme jednoduše „radikalizací“, můžeme ale přehlédnout, že mezi jednotlivými body existují kvalitativní rozdíly. Jiná věc je začít zastávat mnohem zásadnější názor na vztahy mezi muži a ženami, jiná věc je začít věřit, že určitá skupina lidí je méněcenná, jiná věc je odmítnout demokratická pravidla a zase jiná věc je začít považovat násilí za legitimní prostředek.

Radikalizace tedy nemusí znamenat, že člověk směřuje k extremismu nebo terorismu. Může znamenat jen to, že jeho pohled na svět se stává zásadnější, rigidnější nebo méně ochotný ke kompromisu. Teprve další otázkou je, kam tento proces vede.

A právě tuhle otázku bychom měli pokládat místo automatického předpokladu, že „radikalizovaný“ znamená „nebezpečný“.

Podobný problém najdeme u radikálního environmentalismu. Člověk může dojít k přesvědčení, že klimatickou změnu nebo ekologickou krizi nelze řešit několika dílčími regulacemi a že je potřeba zásadně změnit energetiku, dopravu, zemědělství nebo ekonomické pobídky. To je radikální požadavek v původním smyslu slova: jde ke kořenu problému a požaduje hlubokou změnu.

Samo o sobě to ale nic neříká o tom, zda je jeho zastánce extremistou. Může mít velmi dobře podloženou argumentaci a chtít změny prosadit demokratickou cestou, stejně jako se může hluboce mýlit nebo navrhovat změny s katastrofálními důsledky. Pokud bychom jeho postoj chtěli kritizovat, měli bychom se zabývat právě těmito věcmi, ne pouze mírou jeho „radikality“.

Na celém problému je zajímavé ještě něco. To, co je radikální v jednom období, nemusí být radikální navždy. Mnoho požadavků, které dnes považujeme za samozřejmé, bylo ve své době zásadním zásahem do existujícího společenského řádu. Požadavek zrušení otroctví, politických práv žen nebo všeobecného volebního práva rozhodně nebyl vždy názorem společenského středu.

To samozřejmě neznamená, že radikální myšlenky jsou automaticky správné. To by byla pouze opačná chyba. Radikální myšlenka může být brilantní i katastrofální, může vycházet ze správné diagnózy problému i z naprostého omylu. O její hodnotě nerozhoduje to, jak daleko jde od společenského středu, ale zda její předpoklady obstojí a zda její řešení dávají smysl.

A právě proto záleží na tom, co slovem „radikální“ myslíme.

Pokud ho používáme jako popis toho, že někdo chce změnu od kořene, můžeme se následně ptát, jestli správně určil příčinu problému, jestli jeho řešení funguje a jaké by mělo důsledky. Pokud ho ale použijeme rovnou jako zkratku pro „extrémní“ nebo „nebezpečné“, všechny tyto otázky přeskočíme. Z popisu se stane soud ještě dřív, než jsme vůbec začali diskutovat o obsahu.

To je ostatně dobře vidět právě na názvech jednotlivých ideologických směrů. „Radikální feminismus“ může člověk automaticky slyšet jako „extrémní feminismus“, protože si do slova přenese jeho negativní konotaci z jiných kontextů. U radikální pravice nebo radikální levice se může stát totéž. A přitom samotný přídomek nám říká především to, že daný směr požaduje zásadnější změnu, než jakou nabízí jeho umírněnější konkurenti. Teprve další otázkou je, jakou změnu, proč ji požaduje a jakými prostředky jí chce dosáhnout.

Možná tedy není problém v tom, že bychom slovo „radikální“ používali příliš často. Problém je, že ho používáme jako zkratku pro vlastní hodnocení, aniž bychom si toho všimli. Slovo, které může označovat hloubku a zásadnost nějaké změny, se tak stává nálepkou, která nám dovolí přeskočit samotné přemýšlení o tom, co daná myšlenka skutečně říká.

A právě v tom je ten paradox: čím rychleji někoho označíme za radikálního, tím méně se někdy dozvíme o tom, v čem jeho radikalita skutečně spočívá.

Radikální myšlenku proto nemusíme předem obhajovat ani odsuzovat. Potřebujeme nejdřív zjistit, kam přesně míří, co považuje za kořen problému a co z této diagnózy vyvozuje. Teprve potom můžeme rozhodnout, zda je její kořen skutečný, její řešení rozumné a její důsledky přijatelné.

A to už není otázka toho, jestli je něco radikální.

To je otázka toho, jestli je to pravda.