Debaty, které jsme nevedli: Jak zacházet s minulostí

Když se v Česku mluví o vyrovnání s komunistickým režimem, debata se zpravidla rychle stočí k otázce individuální viny. Kdo byl ve straně, kdo spolupracoval s StB, kdo se zachoval statečně a kdo selhal. Tyto otázky jsou legitimní a po roce 1989 bylo důležité je otevřít. Přesto mám pocit, že podstatná část debaty nikdy neproběhla.

Soustředili jsme se především na jednotlivce, ale mnohem méně na samotný systém a jeho důsledky pro společnost. Dodnes se přeme o jména, seznamy a životopisy. Mnohem méně si ale klademe otázku, co čtyřicet let života v totalitním režimu udělalo s lidmi, kteří se do něj narodili a považovali jej za normální součást reality.

A právě zde možná začíná debata, kterou jsme nikdy nedokončili.

Většina lidí si totiž režim nevybrala. Narodili se do něj. Chodili do jeho škol, sledovali jeho média a vyrůstali ve světě, který jim byl předkládán jako samozřejmý. Dnes víme, jak systém fungoval a jaké byly jeho důsledky. Jenže tuto znalost nelze jednoduše promítat do rozhodnutí lidí, kteří tehdy žili uvnitř něj.

Často se přitom zapomíná, že i děti vyrůstající ve stejném období mohly zažívat velmi odlišnou realitu. Některé rodiny o politice téměř nemluvily. Děti slyšely doma víceméně totéž, co ve škole nebo v televizi. Ne proto, že by jejich rodiče byli přesvědčení komunisté, ale proto, že se snažili normálně žít. Pro tyto děti byl svět relativně jednotný.

Jiné děti naopak od útlého věku věděly, že existují dvě roviny reality. Nemusely pocházet z disidentských rodin. Stačilo, že doma zaznívalo: „Tohle ve škole neříkej.“ Nebo: „Něco jiného se říká doma a něco jiného venku.“ Takové dítě se velmi brzy učilo rozlišovat mezi tím, co si myslí, a tím, co je bezpečné vyslovit nahlas.

Právě tento rozdíl považuji za jeden z nejméně diskutovaných důsledků totalitního systému. Nejde jen o politiku. Jde o samotný vztah člověka k pravdě. Děti, které v normalizaci skutečně vyrůstaly a dnes jsou převážně padesátníky a staršími, si z této zkušenosti odnesly velmi odlišné způsoby vnímání světa. Jedny vyrůstaly ve světě jedné reality, druhé ve světě reality dvojí.

Ani jedna z těchto zkušeností nebyla bez následků. Jedni mohli snadněji přijmout existující řád jako něco přirozeného a neměnného. Druzí si mohli odnést větší citlivost vůči manipulaci, ale také návyk k autocenzuře, opatrnosti a rozdělování světa na veřejnou a soukromou pravdu.

Tím ale příběh nekončí. Tyto zkušenosti nezůstaly uzavřené v jedné generaci. Přenášely se dál prostřednictvím rodin, výchovy a každodenních postojů. Generace narozené v osmdesátých letech a později už většinu svého života prožily ve svobodné společnosti. Přesto byly vychovávány lidmi, které předchozí režim formoval.

Do tohoto příběhu navíc vstoupila ještě jedna zkušenost, o které se mluví překvapivě málo. Po roce 1989 nepřišla pouze svoboda. Přišla také transformace společnosti, která během několika let převrátila mnoho dosavadních jistot.

Zatímco předchozí režim učil lidi přizpůsobovat se systému, devadesátá léta začala zdůrazňovat osobní iniciativu, soutěživost a individuální odpovědnost. Úspěch se stal důkazem schopností jednotlivce, neúspěch jeho problémem. Místo jistoty přišla nejistota. Místo předem daných pravidel rychlá změna. Místo kolektivních řešení důraz na to, aby se každý postaral především sám o sebe.

Mnoho lidí zažilo toto období jako osvobozující. Jiní jako ztrátu jistot a pocit, že pravidla přestala být srozumitelná. Privatizace, ekonomické rozdíly, nezaměstnanost i rychlé společenské změny vytvořily novou zkušenost, která formovala generaci devadesátých let stejně silně, jako předchozí generace formovala normalizace.

Pokud chceme porozumět dnešní české společnosti, nestačí proto zkoumat pouze dědictví komunismu. Stejně důležité je přemýšlet o tom, jak nás formovala transformace. Současné Česko nevzniklo pouze z normalizace. Vzniklo ze střetu dvou odlišných zkušeností: čtyřiceti let nesvobody a následných let radikální změny.

Jaké důsledky má pro společnost čtyřicet let života v systému, který odměňoval přizpůsobivost více než iniciativu? Jak ovlivní mezilidskou důvěru prostředí, v němž lidé nevěděli, komu mohou věřit a co může být použito proti nim? Jaký vztah k veřejnému prostoru vzniká ve společnosti, která se po generace učila, že důležité věci se řeší soukromě a že otevřená občanská angažovanost může být riskantní?

A jak nás zároveň ovlivnilo desetiletí, které učilo, že úspěch i neúspěch jsou především osobní záležitostí jednotlivce? Jak změnilo náš vztah ke státu, solidaritě nebo představě společného zájmu?

Možná právě zde leží slepá skvrna české debaty o minulosti. Dlouhá léta jsme se soustředili na otázku, kdo za co mohl. Mnohem méně jsme se ptali, jak nás formovaly systémy, ve kterých jsme žili, a jak jejich důsledky přetrvávají i poté, co samy zanikly.

Nejde o relativizaci viny ani o snahu přepsat historii. Jde o pochopení, že vedle individuálních příběhů existuje také příběh celé společnosti. Příběh lidí, kteří byli formováni nejen tím, co zažili, ale i tím, co si z těchto zkušeností odnesli do dalších desetiletí.

Pokud se budeme stále vracet pouze k otázce, kdo stál na které straně, možná nikdy nepochopíme důležitější otázku: jaké dědictví jsme po těchto obdobích převzali a co s ním chceme udělat dnes.

Možná totiž není největším problémem to, že jsme se nedokázali shodnout na výkladu komunismu. Možná jsme si dosud dostatečně nepoložili otázku, jak nás společně formovala nejen normalizace, ale i transformace po roce 1989. Teprve součet obou těchto zkušeností totiž vytváří společnost, ve které dnes žijeme.

Tato literatura pomáhá přemýšlet o tom, jak autoritářské režimy formují společnost, jak vzniká kolektivní paměť, jak se mezi generacemi přenášejí určité vzorce chování a proč některé důsledky historických událostí přetrvávají mnohem déle než samotné politické systémy.