Článek
Seděla jsem večer na gauči s notebookem na klíně a probírala se osobními maily, které jsem celý den odkládala. Úřední věci, notifikace z e‑shopů, newslettery, nic zajímavého. V tom mi najednou blikla nová zpráva. Předmět „Promiň“ a adresa složená z náhodných písmen a čísel, vůbec nic, co bych poznala. První myšlenka byla, že to bude nějaký spam nebo pokus o podvod. Zkontrolovala jsem, jestli u toho nejsou přílohy nebo divné odkazy. Nebyly. I tak se mi trochu rozbušilo srdce, protože jsem za poslední týdny měla pár nepříjemných rozhovorů a hádek a ten předmět mi prostě nedal pokoj. Chvíli jsem zírala na obrazovku a zvažovala, jestli to radši rovnou nesmazat. Nakonec ale zvědavost vyhrála a mail jsem otevřela.
Tajemný e‑mail, který nešel ignorovat
Text začínal bez oslovení, žádné „Ahoj“, žádné jméno. Jen první věta: „Vím, že na to možná nemáš chuť, ale potřebuju ti něco říct.“ Dál psal o tom, že mi ublížil a že ví, že „odešel zbaběle“. Jenže nikde nepsal, kdy ani z čeho přesně utekl, všechno držel hodně obecné. Četla jsem další řádky a v hlavě se mi vybavovala jména. Napadl mě bývalý kolega, se kterým jsme se rozešli ve zlém. Kamarádka, se kterou už spolu nemluvíme. A pak i jeden konkrétní ex, o kterém jsem si už dlouho zakazovala přemýšlet. Najednou jsem cítila, jak se ve mně zvedá starý neklid. Připadala jsem si, jako kdyby se mi znovu otevřela část minulosti, kterou jsem se roky snažila nechat být.
Po pár odstavcích mi docházelo, že to asi nebude nikdo z práce. Psalo se tam o večerech, kdy na mě „čekal před barákem“, a o tom, jak jsem měla „ten modrý kabát, který sis koupila ve slevě a bála ses, že v něm vypadáš moc nápadně“. Ten detail s kabátem mě zasáhl víc, než jsem čekala. Okamžitě jsem si vybavila konkrétní situaci, kdy jsem v tom kabátu stála před domem, on mi vyčítal, že jdu zase pozdě, a já jsem se cítila malá a provinilá. V polovině věty jsem se zarazila, na chvíli zaklapla notebook, šla si udělat čaj a jen tak stála v kuchyni s hrnkem v ruce. Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec sílu číst dál, nebo to prostě nechat být. Nakonec jsem se ale vrátila k notebooku, protože jsem věděla, že kdybych to nechala nedočtené, stejně bych na to musela pořád myslet.
Když anonymní mail začne být známý
V dalším odstavci psal, že začal chodit na terapii a že se tam domluvili, že zkusí napsat lidem, kterým nejvíc ublížil. Vzbudilo to ve mně směs ironie a zvědavosti. Část mě si říkala: „Tak teď, po těch letech, sis vzpomněl?“ Zároveň jsem cítila, jak se ve mně probouzí dávný vztek, hlavně ve chvíli, kdy popisoval, jak „nezvládal vlastní strach a tak radši utekl“. Já jsem po tom jeho odchodu několik měsíců jen dávala dohromady svoje sebevědomí a snažila se přesvědčit sama sebe, že nejsem ta špatná. Zarazilo mě, že nepoužíval žádné naše vnitřní vtípky ani přezdívky, nic, co by mě k němu přivázalo víc, než je nutné. Držel se věcně a obecně, skoro jako by psal text, který by mohl poslat komukoli. Přemýšlela jsem, jestli to dělá proto, abych nejdřív vnímala obsah a až potom řešila jméno. Pořád mě napadalo, že to může být někdo úplně jiný, ale detaily našeho vztahu seděly s jedním člověkem čím dál víc.
Blížila jsem se ke konci mailu a uvědomila jsem si, jak jsem celá napjatá. Četla jsem rychle, skoro jsem ani nemrkala. V předposledním odstavci stálo, že nečeká odpověď, že „tohle je hlavně kvůli mně, ale taky kvůli tobě, abys věděla, že jsi v tom tehdy nebyla blázen“. Tahle věta mě rozhodila víc než všechny omluvy předtím. Přesně tak jsem se tehdy cítila – jako někdo, kdo přehání, komu nikdo nevěří, kdo má pocit, že je problém on. A pak přišla poslední věta: „Jsem Petr.“ Zůstala jsem koukat na obrazovku, udělalo se mi úzko a všechna jména, která mi předtím probíhala hlavou, najednou zmizela. Bylo mi jasné, že píše z nové adresy, nejspíš nechtěl, abych měla jeho běžný kontakt.
Omluva, která přišla po letech
Zavřela jsem notebook a začala chodit po bytě tam a zpátky. Snažila jsem se vůbec nějak pobrat, že se mi po těch letech ozval zrovna on. V hlavě se mi střídaly různé scénáře odpovědi. Dlouhý rozzlobený mail, kde mu všechno připomenu. Krátká věta typu „OK, beru na vědomí“. Nebo úplné ticho a ignorace. U každé možnosti jsem cítila jiný druh napětí. Nakonec jsem si znovu sedla k notebooku, mail ještě jednou rychle prolétla a napsala jen pár vět. Že jeho omluvu beru na vědomí. Že si spoustu věcí pamatuju jinak. A že už to nechci otevírat. Působilo to na mě suše a možná i trochu tvrdě, úplně jinak, než jak bych reagovala kdysi. Ale cítila jsem, že teď potřebuju hlavně chránit sebe, ne jeho.
Další ráno jsem v inboxu našla krátkou odpověď: „Děkuju, že jsi mi vůbec napsala, přeju ti, ať se máš dobře.“ Nepřepisuju si to nikam, nearchivuju to do zvláštní složky, ale mail jsem ani nesmazala. Jen jsem ho označila jako přečtený a okno zavřela. Vypnula jsem si na chvíli notifikace a šla se projít, abych se trochu srovnala. Cestou mi došlo, že ta omluva byla asi opravdu víc pro něj než pro mě. Zároveň jsem ale cítila, že se mi trochu ulevilo. Nezmizela všechna bolest ani vztek, ale měla jsem pocit, že si tuhle část svého života konečně můžu pro sebe uzavřít, bez potřeby se k ní pořád vracet.
