Článek
Sedím v přeplněné čekárně u praktického doktora a snažím se nemyslet na to, že bych měla být v práci. Čekám na výsledky krve, protože jsem poslední měsíce pořád unavená, ale v hlavě mi jede hlavně seznam úkolů, které nestihnu. Všude kolem mě se kašle, funí a vzdychá, tak vytáhnu mobil a začnu sjíždět novinky, jen abych se na něco soustředila. Nahoře ve zprávách na mě svítí máminy nepřečtené zprávy. Tři týdny od hádky, kterou jsem si zakázala řešit, protože na ni „není vhodná chvíle“.
Setkání, které začalo úplně obyčejnou otázkou
Zprávy otevřu, ale jen na chvíli. Po pár větách plných výčitek a připomínek starých věcí se mi stáhne žaludek. Její tón znám až moc dobře a okamžitě cítím směs vzteku a provinění. Zavřu konverzaci a přepnu radši na zpravodajství, prstem automaticky scrolluju dolů, ani pořádně nečtu. Vnímám, jak se mi lehce třesou ruce a jak mě tlačí v krku, jako když člověk zadržuje pláč. Navenek ale sedím rovně a dělám, že nic. Po chvíli si všimnu, že mě pozoruje starší paní naproti. Ne dotěrně, spíš zvědavě, trochu nejistě, jako by přemýšlela, jestli na mě promluvit.
Nakonec se odhodlá a úplně normálně se zeptá, jestli náhodou nejsem na řadě přede ní, že se jí to plete. Podívám se na pořadník, vysvětlím jí to a společně si trochu zanadáváme na čekání u doktorů. Trochu nás to oba uvolní. Paní pak jen tak mezi řečí prohodí, že „člověk tu půl života prosedí, zvlášť když je na to sám“. Ta věta mi zůstane v hlavě, tak se jí zeptám, jestli tu bývá často. Pokrčí rameny a s takovým lehkým úsměvem řekne, že od doby, co je vdova a syn se od ní odstřihl, jsou pro ni čekárny jedno z mála míst, kde ještě s někým normálně prohodí pár slov.
Když ticho mezi blízkými trvá příliš dlouho
Zaskočí mě, jak to říká klidně, skoro jako by mluvila o počasí. Ne o něčem, co musí dost bolet. Nechci být neomalená, ale zároveň mě to nedá, tak se opatrně zeptám, jak se to se synem stalo. Vypráví, že se před lety pohádali kvůli věcem kolem dědictví po manželovi. Přidaly se staré křivdy, pár nehezkých vět, a on jí pak jednou do telefonu řekl, že „už toho má dost“ a přestal reagovat. Nejprve si myslela, že se uklidní a ozve se, jenže roky plynuly a nic. Teď chodí na vyšetření sama a prostě doufá, že se ještě někdy uvidí a nějak to spolu dají dohromady. Jak to dořekne, mám pocit, že se mi na chvíli zastaví dech. Najednou mi dochází, jak moc mi její příběh připomíná to, co právě dělám já s mámou.
V tu chvíli mi v kapse zavibruje mobil. Podívám se na displej a vyskočí na něm „Máma“. Ztuhnu a instinktivně ho otočím displejem dolů, jako by mě někdo nachytal při něčem zakázaném. Paní si toho všimne, ale nic se neptá. Jen po chvilce tiše poznamená, že člověk má pořád pocit, že je čas všechno vyřešit „až někdy“, a pak najednou zjistí, že už se vlastně nemá s kým hádat. Ta věta mě úplně zarazí. Přesně pojmenovává něco, co mám někde vzadu v hlavě, ale schovávám to pod věty typu „teď se mi to nehodí“ nebo „ať se ozve první ona“. Najednou se cítím hloupě a trapně kvůli tomu, jak jsem její poslední zprávy ani nečetla.
Jeden krok, který může všechno změnit
Chvíli sedím s mobilem v ruce a přemýšlím, jestli ho mám zase strčit do kapsy. Nakonec otevřu máminu poslední zprávu. Pořád je v ní kus výčitek, ale najednou ji čtu jinak. Ne jako útok, ale spíš jako ne úplně šťastný pokus o kontakt. Místo dalšího odkládání jí začnu psát odpověď. Neomlouvám se za všechno a nepouštím se do detailního vysvětlování, na to nemám odvahu ani sílu. Napíšu jen, že mě mrzí, jak se to mezi námi vyhrotilo, a že by bylo lepší si to říct po telefonu než po zprávách. Navrhnu, že jí večer zavolám, jestli bude chtít. Jak píšu, cítím, jak se mi trochu ulevuje, i když vím, že ten rozhovor nebude příjemný. Paní se na mě jen nenápadně usměje a já mám pocit, že přesně ví, co se děje.
Když pak sestřička zavolá paní dovnitř, zvedne se a při odchodu se na mě ještě otočí. Popřeje mi: „Ať vám to dobře dopadne. S těma výsledkama… i vůbec.“ Poděkuju jí, možná až moc vřele na někoho, koho jsem před půl hodinou vůbec neznala, a řeknu jí, že mi to povídání opravdu pomohlo. Po svém vyšetření a krátkém rozhovoru s doktorem nejdu rovnou do práce, jak jsem měla v plánu. Vyjdu ven před ordinaci, opřu se o zábradlí a mámě hned zavolám. Hlas se mi trochu třese, ale zmáčknu tlačítko. Uvědomuju si, že bez té krátké zastávky v čekárně bych to možná zase odložila „na jindy“. A že někdy člověku stačí pár vět od cizího člověka, aby si uvědomil, že na některé telefonáty není dobré čekat moc dlouho.
