Článek
Bylo pondělní dopoledne a já seděla na recepci jako vždycky. V kanceláři byl klid, občas zazvonil telefon, někdo donesl smlouvu k podpisu nebo se zastavil pro balík. Po víkendu jsem byla trochu zpomalená, takže jsem byla vlastně ráda, že se nic zásadního neděje. Procházela jsem poštu, přeposílala maily, řešila pár objednávek. Jmenovku jsem ten den na sobě neměla, v pátek mi praskla spona a novou mi ještě nepřivezli. V hlavě jsem měla jen dvě věci: že má dorazit kurýr s větší zásilkou a jeden uchazeč na pohovor.
Cizí muž mě u dveří osloví jménem
V jednu chvíli se otevřely dveře a vešel muž kolem čtyřicítky. Oblečený slušně, nic zvláštního, jako kterýkoli jiný obchodní partner, co k nám občas přijde. Došel až k recepci, podíval se na mě a naprosto samozřejmě řekl: „Dobrý den, Jano.“ Zarazila jsem se. Byla jsem si jistá, že jsem ho v životě neviděla, a zároveň mi došlo, že na sobě nemám žádnou jmenovku, odkud by to mohl přečíst. Zareagovala jsem neutrálně, pozdravila ho zpátky, ale v hlavě se mi začala honit spousta otázek. Kdo to je? Odkud mě zná? Nespletla jsem si ho s někým?
Zeptala jsem se ho, s kým má domluvenou schůzku. Řekl jméno našeho vedoucího a dodal, že jde kvůli možné spolupráci. Otočila jsem se k počítači, otevřela sdílený kalendář a začala hledat jeho jméno. Projížděla jsem jednotlivé dny a nic. Začínalo mě to znervózňovat. Z mého pohledu prostě přišel cizí člověk, oslovil mě jménem a ještě k tomu měl mít schůzku, o které v systému nevidím ani řádek. Nabídla jsem mu, ať se posadí do čekací zóny, a řekla jsem, že to ověřím. Když jsem odcházela za roh, cítila jsem, jak jsem napjatá. Vadilo mi, že o mně něco ví, zatímco já o něm nevím vůbec nic.
Podpis v mailu a fotka na webu
Zavolala jsem kolegyni Lence z kanceláře hned vedle. Zeptala jsem se jí, jestli o té schůzce neslyšela od šéfa nebo od obchodu. Lenka si něco rychle dohledala v mailu a za chvíli mi říká, že obchoďák minulý týden tomu pánovi potvrdil termín. Posílal mu to z obecné recepční adresy, kde jsem já uvedená jako kontaktní osoba. V podpisu mám své celé jméno a na webu firmy je fotka recepce, kde sedím. Takže si mě ten muž zřejmě podle podpisu a fotky na stránkách jednoduše dohledal. V ten moment mi to celé začalo dávat smysl. Zároveň mě ale štvalo, jak samozřejmě mě hned u dveří oslovil, jako by mě znal roky.
Vrátila jsem se k němu s vodou a zeptala se, jestli chce i kávu. Chvilku jsem váhala, ale pak jsem se ho zeptala úplně na rovinu, jak věděl, jak se jmenuju. Usmál se, vytáhl telefon a ukázal mi náš mail. V podpisu moje jméno, pod tím odkaz na web. V prohlížeči měl otevřenou naši firemní stránku a tam fotku recepce, kde sedím já. Vysvětlil mi, že když jde někam na schůzku, snaží se dopředu zjistit jméno člověka na recepci, protože mu přijde slušnější oslovit ho osobně. V tu chvíli jsem přestala být tak nervózní. Najednou z toho byl vlastně docela milý detail, kterým chtěl být jen zdvořilý. Zároveň jsem v sobě cítila trochu studu, že jsem za tím hned viděla něco podezřelého nebo nebezpečného.
Schůzka skončí, ale v hlavě to šrotuje
Za chvíli přišel šéf, omluvil se za zpoždění a já je zavedla do zasedačky. Schůzka probíhala úplně normálně, slyšela jsem je přes dveře, jak řeší nabídku, nic výjimečného. Když ten muž odcházel, ještě se zastavil u recepce, poděkoval za kávu a znovu mě oslovil jménem. Tentokrát mi to už znělo mnohem přirozeněji, vzala jsem to jako běžnou věc. Rozloučila jsem se, zavřela za ním dveře a šla dál řešit balíky a telefony.
Celé mi to ale došlo až cestou domů v tramvaji. Uvědomila jsem si, jak málo stačí k tomu, aby si o mně někdo během pár minut našel jméno i obličej, aniž bych o tom vůbec věděla. Stačilo, že napsal na náš obecný mail. K tomu viděl mou fotku na firemním webu a měl základní informace. Napadlo mě, že s tímhle si mě kdokoli najde i na sociálních sítích. Má moje celé jméno, ví, jak vypadám, zná název firmy, kde sedím na recepci. To už je pak pár kliknutí.
Pár dní nato jsem si večer sedla k počítači a prošla si nastavení soukromí na všech sítích. Upravila jsem, co je veřejné a co vidí jen přátelé, a zamyslela se nad tím, kolik informací tam vlastně dobrovolně nechávám. V práci jsem pak na poradě navrhla, jestli by se na webu u fotek zaměstnanců nemohla zobrazovat jen křestní jména nebo třeba jen funkce bez příjmení. Nepůsobilo to jako velká změna, ale pro mě to mělo význam. Ten pocit z toho „cizího, co mě zná“ ve mně totiž zůstal ještě docela dlouho.
