Článek
Bylo to obyčejné ráno, byla jsem na cestě do práce. U zastávky je malá pekárna a často se tam zastavím, když potřebuju něco rychlého. Ten den jsem chtěla jen jeden rohlík, vzít si k němu lék a mít klidný žaludek, než dorazím do kanceláře. Nechtěla jsem nic víc, ani kávu, ani koláč. V kapse jsem neměla žádné drobné, jen telefon s kartou. Fronta byla krátká, přede mnou stáli dva lidé. Říkala jsem si, že to bude na chvilku. V hlavě jsem už byla o dvě zastávky dál a kontrolovala, jestli jsem nezapomněla přístupovou kartu do práce. Na první pohled to vypadalo, že nic nemůže být jednodušší.
Jeden rohlík, karta a nečekaná veřejná lekce
Když přišla řada na mě, řekla jsem: „Prosím jeden rohlík.“ Prodavačka ho položila na pult a ušklíbla se: „Jen jeden?“ Přikývla jsem. Zeptala se, jestli hotově. Řekla jsem, že mám jen kartu v telefonu. Ukázala prstem na papír vedle pokladny, kde stálo velkými písmeny: Platba kartou od 100 Kč. Do té chvíle jsem si ho vůbec nevšimla. Nebyl na dveřích ani u vitríny, jen vedle displeje na účtenky. Připadalo mi trapné, že jsem to přehlédla, ale zároveň jsem byla připravená zaplatit tak, jak platím skoro všude. Nepřišlo mi, že by šlo o něco, co by stálo za víc než rychlé „promiňte, nevěděla jsem“.
Omluvila jsem se a chtěla ustoupit, abych nezdržovala. Jenže ona začala zvyšovat hlas. Říkala, že to mají napsané u pokladny a že kvůli pár korunám nebudou platit bance poplatky. Řekla jsem, že to tedy necháme, že to je v pořádku. Chtěla jsem tu situaci ukončit, ale ona mluvila dál, směrem k celé frontě. „Pořád to někomu vysvětluju, ale stejně to zkoušíte,“ řekla nahlas. Lidé za mnou ztichli. Najednou jsem měla pocit, že stojím uprostřed něčeho, co jsem nezpůsobila, a nevěděla jsem, co se ode mě čeká. Jen jsem chtěla odejít a co nejméně na sebe upozornit.
Fronta se hroutí a stud pálí víc
Abych to uzavřela, nechala jsem rohlík na pultu, popřála hezký den a ustoupila ke straně. Prodavačka si neodpustila poznámku, že „dnešní lidé už nenosí hotovost“, a řekla to tak nahlas, že se na mě několik lidí otočilo. Pán hned za mnou si povzdechl: „Na tohle nemám nervy,“ a odešel ven. Další dvě ženy se na sebe podívaly a zamířily ke dveřím. V tu chvíli jsem se cítila jako někdo, kdo rozhodil celou frontu kvůli rohlíku, a bylo mi to nepříjemné. Nechtěla jsem, aby to pokračovalo, ani aby to vypadalo, že se hádám kvůli pravidlům, která si nastavil obchod.
V prodejně zůstalo pár lidí, ale fronta se rozpadla a já už stála u dveří. Ještě jednou jsem řekla: „Omlouvám se, přehlédla jsem to,“ a vyšla jsem, protože se mi nechtělo dál stát u něčeho, co nikam nevede. Koutkem oka jsem viděla, že se už nikdo neřadí do fronty; dva lidé odešli, ostatní zůstali a čekali, co bude. Hlavou se mi honilo, že to nebylo o limitu. Chápu, že poplatky za malé platby jsou pro malý obchod otrava. Spíš mi vadil ten tón a to, že ze mě před ostatními udělala příklad. Nebyla jsem naštvaná, spíš zahanbená a unavená z vysvětlování něčeho, na co není jednoduchá shoda.
Přešla jsem přes ulici do druhé pekárny. Na „jeden rohlík kartou“ tam jen kývli a do minuty jsem byla venku i s účtenkou. Rohlík jsem snědla cestou a lék zapila vodou z lahve. V klidu. A říkala jsem si, že do té první pekárny už nepůjdu. Ne kvůli limitu, ten je jejich věc, ale kvůli tomu, jak se mnou mluvila. Člověk jde ráno do práce a nechce řešit drobné konflikty. Po práci jsem si do peněženky přidala pár mincí. Ne proto, že bych se bála podobných situací, ale aby mi něco tak malého příště nevzalo energii hned po ránu.
