Článek
I sám Petr Pavel, který je obklopen týmem různých marketérů, logistického zajištění kampaně, poradců toho či onoho typu atd., prohlásil, že jej překvapila, respektive „uvedla do rozpaků“, účast na hlavním ostravském náměstí při plánovaném mítinku. Akce očividně svou účastí odsunula na druhou příčku návštěvnosti od listopadu ʼ89 tuto deset let starou událost.
Následující text si klade za cíl předložit co možná relevantní fakta o Petru Pavlovi a jeho mocenském zázemí. Dívám se nejdříve na první zmínky o Pavlovi coby možném prezidentovi, poté na společensko-mocenské ukotvení jeho kandidatury, dále na působení v NATO a povahu této organizace, abych se nakonec pokusil podat co nejlépe podložené hypotézy o důsledcích Pavla jako případného prezidenta, poněvadž mám zato, že o demokracii usilující informovaní občané by se měli rozhodovat racionálně.
Zrození kandidáta
O životní dráze kandidáta do roku 1989 bylo již napsáno snad dostatek (např. zde) a hodný úvahy je zde snad jen posun v české antikomunistické ideologii, kdy bude zajímavé sledovat, zda se z „prominutí“ Pavlova aktivního normalizačního konformismu stane pouze taktický ústupek, či zda to bude označovat významnější předěl v této české ideologii (srov. např. s touto zprávou o M. Kocábovi a článkem Adama Drdy).
Oficiálně oznámil Pavel svou kandidaturu až 6. 9. 2022. Poprvé se o něm jako o možném kandidátovi na prezidenta začaly objevovat zmínky již nedlouho po jeho odchodu z armády do civilu. Už v první den je možné najít článek v pozitivním až reklamním tónu na Aktuálně.cz oligarchy Bakaly. V kostele Pražského Jezulátka mluví již 19. 2. 2019 o „ohrožení a ztrátě lidských hodnot“ a článek Reflexu ze 14. 11. 2019 mj. rekapituluje nejdříve Pavlovo popírání a poté připuštění, že by mohl kandidovat na prezidenta.
Nedlouho po vypuknutí covidové pandemie se stal tváří akce „Spolu silnější“ (v médiích, včetně veřejnoprávních, se objevily zprávy ve smyslu, že právě on ji založil, ačkoli se jednalo o skupinu sponzorů a koordinátorů spojených i s jeho oficiální prezidentskou kampaní). Iniciativa je přímo propojená s jeho volební kampaní (odkaz „volební web“ přímo na hlavním panelu) a má jasný reklamní charakter.
Podle vlastních slov se Pavel před prvním kolem volby přiblížil útratě 40 miliónů korun tvořících oficiální limit pro kampaňové výdaje. Po prvním kole rychle dosáhl a přesáhl oficiální limit 10 miliónů.
Kdo jsou hlavní spojenci Petra Pavla
Kdybychom žili ve společnosti rovnosti, byla by odpověď na otázku, kdo jsou hlavní spojenci Petra Pavla synonymní s jeho voliči. Jelikož ale žijeme ve společnosti s výraznou majetkovou i mocenskou nerovností, najdou se spojenci politických akterů, kteří jsou významnější než jednotliví lidé na náměstích a doma.
V tomto velice zajímavém rozhovoru z Aktuálně.cz vykládá zámožný vlastník Michal Nýdrle, který je i se svou ženou úzce spjat s kampaní Petra Pavla, jaká strategie byla pro tuto kampaň zvolena. Uvádí například, že s Tomášem Richterem zodpovědným za shánění financí se dohodli, že nebudou chtít nikoho, kdo dá více než tři milióny. Na otázku kdo a jak rozhodl o Pavlově kandidatuře a zda se v jeho případě jedná o „marketingový produkt“ Nýdrle odpovídá: „Tvrzení Babiše a dalších není pravdivé. Petr Pavel se rozhodl kandidovat jednoznačně proto, že to bere opravdu jako službu vlasti. S blížícími se volbami působil stále více jako lídr a já jsem přesvědčený, že teď ještě více uvidíme chlapa, který se rozhodl tuto bitvu vyhrát“.
Mezi oficiálně vykazovanými dárci s dary nad jeden milión korun se objevili například Dalibor Dědek, Libor Winkler, Martin Hájek, Václav Muchna, Martin Vohánka (kterého nedávno na svém Facebooku chválil jako podnikatelský vzor Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii), Dušan Šenkypl, jeho kolegové z investiční skupiny „Pale Fire Capital“, Jan Barta a David Holý, Ondřej Fryc, Vítězslav Skopal či Jaroslav Beran. U daru ve výši dvou miliónů figuruje jméno těžko dohledatelného „Michala Šlembra“.
Někteří z těchto vlastníků si po prvním kole pochvalovali, že Česko prý „nepodléhá populismu“. Zde je možné si přečíst o některých „markeťácích“ a „manažerech komunikace“ spojených s prezidentskými kandidáty včetně Pavla. (Zde ještě odkaz na oficiální stránky Petra Pavla se soupisem členů „týmu“.)
Při bližším prozkoumání kroků některých ze zmíněných sponzorů narazí čtenáři opakovaně na „Nadační fond pro nezávislou žurnalistiku“, do nějž finančně přispěli někteří z uvedených i další vlastníci a který v letech 2017 až 2021 vedl Josef Šlerka. Autor předposledního citovaného článku z webu Seznam.cz líčí, že „[nezávislých novinářů] začalo ubývat, hlavně poté, co tradiční média skoupili oligarchové v čele s Andrejem Babišem“. Též vícekrát cituje Tomáše Richtera - který, jak jsme uvedli a odkázali výše, je zodpovědný za shánění financí pro kampaň Petra Pavla.
Laskaví čtenáři mohou obraz líčený výše uváděnými autory porovnat se skutečným stavem. Poněkud jiný obrázek totiž podává například tento - na studie odkazující - článek nebo tyto skutečnosti poměrně dlouho předtím, než začalo být vůbec slýchat o Andreji Babišovi (dále je možné číst o oligarchizaci českých médií i nad rámec Babiše např. zde, zde či zde).
A např. zde na transparentním účtu kandidátů či obecněji na stránce HlídačStátu.cz si lze částečně udělat obrázek o propojení bohatých vlastníků a politiky. Vedle „transparentních“ financí jsou zde patrně ještě ty netransparentní - což by odpovídalo praxi, o níž se u nás ví již od 90. let, leckde jinde rovněž (příklad Velké Británie, Německa, Francie, Itálie).
Petr Pavel a média
Výše bylo ukázáno propojení Tomáše Richtera, který je nyní „fundraiser“ kampaně Petra Pavla, se skupinou vlastníků přispívajících na „Nadační fond nezávislé žurnalistiky“. Při nedlouhých rešerších najdou čtenáři některá styčná a opakující se jména také například u sponzorů „Spolku pro podporu liberální demokracie“ (odkaz na podrobnosti o jeho financování stran nově nefunguje), jenž kromě stran současné Fialovy vlády podpořil například také deklarovaný pokus o politickou stranu „Lidé PRO“ Mikuláše Mináře z Milionu chvilek pro demokracii.
Nejvíce směrodatná by byla analýza českých médií ve vztahu k Petru Pavlovi sledující horizont alespoň několika posledních měsíců roku 2022 až po termín obou kol volby. Již nyní je ale zřejmé, že například Deník N (který je financovaný opět některými podobnými lidmi jako „Nadační fond nezávislé žurnalistiky“, „Spolek pro podporu liberální demokracie“ - a kampaň Petra Pavla) podporuje v druhém kole jistého pana X stojícího proti „Babišovým lžím“ (viz titulní stranu z pátku 20. 1.).
Titulní strana sehrála také svou roli před prvním kolem, kdy proti módnímu časopisu pro bohatší lidi, Vogue, bylo zahájeno přestupkové řízení pro vyslovenou podporu Danuši Nerudové (nikoli ale nakonec ve spojitosti s titulní stranou a „fotopříběhem“ D. Nerudové). Zřejmá je podpora také např. v Respektu coby součásti vydavatelství Economia Z. Bakaly. Nad slunce jasné je stanovisko deníku Forum24 založeného „Free Czech Media“ alias omniprezentní figurou českých médií, Pavlem Šafrem, Barborou Tachecí (jinak z veřejnoprávních médií), Tomášem Klvaňou a dalšími. Laskaví čtenáři si mohou tedy již teď udělat své rešerše v českých médiích a ptát se, koho ta podporují. Je jistě zajímavé začít těmi nejčtenějšími, počínaje tedy Bleskem vlastněným stejně jako např. Reflex oligarchou Křetínským, který má některé doložitelné politické afilace. Následovat bude idnes.cz vlastněný oligarchou Babišem - a podporující jistě nějakého neznámého pana Y.
Závěrem této části o médiích lze popsat vztah jejich vlastníků k vlastníkům podporujícím Petra Pavla popisovaným v předchozí části: z dosti zajímavého rozhovoru s významným vlastníkem Michalem Nýdrlem vyplývá, že on a další sponzoři a koordinátoři kampaně okolo Petra Pavla si dali záležet na tom, aby sponzoři Pavlovy kampaně byli relativně (srov. výše) novými jmény (řada z nich patří do mladší generace vlastníků) a zároveň, aby dělali „dobrý dojem“ skrze své „filantropické“ aktivity, zdánlivě prospěšný vliv v médiích apod. Bylo ale myslím dostatečně demonstrováno a podloženo, že 1) se velmi hladce doplňují se staršími a možná ne tolik „sympatickými“ oligarchy, kteří vlastní česká média a 2) že s posledními jmenovanými a i dalšími mocnými českými vlastníky tvoří dost plynulou souvislost, popřípadě „mosty na druhý břeh“, jak zní podtitul nyní druhého citovaného textu O. Kundry z Respektu. Některé oligarchické figury kritizované i v médiích vlastněných jinými oligarchy, kteří se rovněž exponovali při různých kauzách i sponzorování politických stran, nedělají tedy „dobrý dojem“. Zároveň lze ale poukázat na různé kontinuity: významnými sponzory politické strany STAN jsou například jak „problematický“ oligarcha Valenta, tak „neproblematický“ oligarcha Dědek, který rovněž sponzoroval Danuši Nerudovou a Petru Pavlovi kromě prvního kola rychle přispěl i na to druhé.
Mluvil tu někdo o válce?
Je bezmála všeobecně známo, že Petr Pavel působil v letech 2015-2018 jako předseda vojenského výboru NATO, což má být druhý nejvyšší post po generálním tajemníkovi NATO (tehdy i dnes jím byl Jens Stoltenberg).
Organizace NATO vznikla na popud především USA a jejich spojenců jako deklarovaný obranný pakt proti tzv. Východnímu bloku zastoupenému Sovětským svazem, jeho satelitními zeměmi a spojenci. Po kolapsu SSSR však NATO nadále existovalo, v několika vlnách se také postupně rozšířilo o 14 členů (včetně ČR v roce 1998), přičemž od začátku války na Ukrajině podaly přihlášku ke členství aktuální politické reprezentace ve Finsku a Švédsku a nedávno ukrajinský ministr obrany Reznikov o Ukrajině prohlásil, že je „de facto člen NATO“.
Vedle značného problému ospravedlnění existence NATO po rozpadu SSSR a otázky, nakolik souvisí fáze přípravy a realizace ruské vojenské invaze na Ukrajinu s „překročením červených linií Ruska“ (zde tematizováno v mainstreamovém Guardianu), je zde otázka garancí, které měl „Západ“ (především tedy USA) poskytnout novému Rusku ohledně „nerozšiřování NATO ani o píď na východ“, tedy vyjma sjednoceného Německa. Ačkoli opakovaně některé zdroje ujišťují, že nikdy nedošlo k poskytnutí takovýchto garancí, jiní účastníci tehdejšího dění tvrdí opak (zde např. Jeffrey Sachs v článku ve Financial Times) a navíc se některé figury i z amerického establišmentu, například George Kennan a další vyjadřovali proti rozšiřování NATO po roce 1991 a varovali před „novou studenou válkou“.
Krátce k povaze a funkci NATO, které má coby dějiště „vrcholu“ kariéry Petra Pavla svědčit pro jeho zvláštní vhodnost coby případného českého prezidenta, poznamenejme ještě toto: 1) v demokratických společnostech je třeba vést diskuzi o ofenzivních cílech i selháních NATO a jeho dalece nejvlivnějšího člena v podobě USA (srov. výdaje na zbrojení dle pořadí ve světě i dle oficiálního podílu HDP), včetně například pochybné kontinuity politiky USA za Bushe ml., Obamy, Trumpa (viz tato důležitá jednání), Bidena a 2) otevřené kritice je třeba podrobit funkci NATO coby hypotetického nástroje na kontrolu Evropy a EU ze strany USA s jejich konkrétní strukturou moci a rovněž coby mocného aktéra roztáčejícího začarovaný a smrtící kruh obchodu se zbraněmi skrze tzv. „vojensko-průmyslový komplex“.
Jak s vlivem NATO souvisí Petr Pavel? Relativně významnou pozici zastával již např. při americké invazi do Iráku, která si patrně zatím vyžádala více životů než válka na Ukrajině (srov. Iráka Ukrajina). Počítáme-li dobu od roku 1998 a tedy vstupu ČR do NATO, má za sebou Petr Pavel téměř přesně dvacet let ve strukturách přináležejících NATO.
Hlavní mediální (i reklamní, v případě kampaně) spojitost Petra Pavla a jeho dlouhé vojenské minulosti tvoří samozřejmě současná válka na Ukrajině. Zde vyvstává otázka vztahu postojů Pavla k válce na Ukrajině a k NATO vůči politice vlády. (Tím se také vzápětí dostaneme k vyslovení „mocenských hypotéz“, včetně na téma této souvislosti.) Je myslím už nyní a bude i do budoucna doložitelné, že ČR se řadí do jednoho z proudů uvnitř Evropy a EU, který má odlišný postoj k zájmům „Západu“ (především tedy USA) na Ukrajině během války i poválečného vývoje než proudy v Evropě zastoupené jinými zeměmi a politickými silami (např. Německo a Francie, ale i třeba Španělsko a Portugalsko se svými konkrétními politickými reprezentacemi).
Co se týče postojů a komentářů Petra Pavla k Ukrajině, tak lze doložit jejich proměnlivost. Na začátku konfliktu varoval před „přímým vojenským zapojením NATO“ (což lze dát do kontrastu s výzvou Dalibora Dědka, jednoho z velkých sponzorů kampaně PP, k "vytvoření bezletové zóny"), v rozhovoru s „Prostorem X“ z 3. 3. 2022 mluvil o tom, že „Ukrajina vyhrát nemůže“. O dva týdny poději opakuje, že „Ukrajina by neměla podlehnout iluzi, že Rusko porazí“ a že „válka nejspíš skončí patem“. V říjnovém „duelu“ s Jaroslavem Baštou potom mluví trochu vyhýbavě a trochu rozporně o tom, že „naším cílem by tedy mělo být ukončení války, ale za podmínek, které budou přijatelné pro Ukrajinu“. V září 2022 již tweetuje, že „Rusko musí s Ukrajinou prohrát“.
Hypotézy
Zde jsme tedy v části, která se odkazuje přímo k nadpisu. A to poté, co bylo myslím z dostatečného množství zdrojů popsáno, čím byl Petr Pavel coby kandidát a mocenský spojenec určitých osob a skupin doposud.
Z celého výše sepsaného textu se některé hypotézy, respektive prognózy, nabízejí myslím bezmála automaticky, u jiných vyznačím větší spekulativnost:
1. Petr Pavel je kandidátem větší části oligarchie a bohatých vlastníků než představuje Andrej Babiš a bude tedy reprezentovat její zájmy střídavě výslovnou podporou pro politické kroky vyhovující bohatým vlastníkům a také mlčením k velmi disproporční a nerovné moci této vrstvy v české společnosti.
2. Není pravda, že není kandidátem Fialovy vlády. Je jím v několikerém smyslu. Jednak se s nejaktivnější podporou doplňuje a protíná s „týmem“ Danuše Nerudové (na jiný text by byla studie koordinace obou kampaní hlouběji do minulosti). Dále, jak je načrtnuto v první hypotéze i v odzdrojovaném textu, je vyjádřením podobné moci jako strany Fialovy vlády. A v neposlední řadě sám sdělil, že volil určující část současné vlády, koalici Spolu.
3. S Petrem Pavlem by na prezidentském postu (který kromě formálně vymezených pravomocí jak spíše ceremoniálního, tak však též poměrně aktivního politického charakteru zahranuje i některé precedenty od předchůdců) seděl člověk dalece souznící, respektive kompatibilní, s potřebami bohatých vlastníků a oligarchie, kteréžto společenské vrstvy mají v krizových i stabilnějších obdobích exponenciálně větší vliv na podobu společnosti nežli běžní občané, zaměstnanci, nezaměstnaní, drobní podnikatelé, ale třeba také kritičtí intelektuálové. Z toho důvodu lze vyslovit hypotézu, že Petr Pavel nebude příliš dobrý pro demokracii a pravděpodobně bude reprezentovat její další pokles.
4. Petr Pavel bude buďto vydávat souhlasné komentáře k „neoliberálním“ (to jest v zásadě privatizačním, deregulačním a provlastnickým) opatřením této či jiné vlády, nebo bude střídavě k těmto krokům prostě mlčet. Zde jsme pochopitelně v rovině spekulace, protože nemůžeme se stoprocentní jistotou předpovídat budoucnost a zároveň vyloučit nějaký „obrat“ Petra Pavla, ale opět se shromážděná fakta zdají tuto hypotézu spíše podporovat. Myslím, že se bude jednat především o: částečnou privatizaci důchodového systému ve prospěch finančního byznysu (zde figuruje i „protikandidátka“ Nerudová, ale klíčově také třeba pánové komerční bankéři Tůma a Bezděk, který dal jméno pravicově-deregulační "Bezděkově komisi"), částečnou privatizaci zdravotnictví (kterou již nedávno předpřipravil ministr Válek a z které by profitoval i Andrej Babiš, takže ji nejspíše nebude příliš zásadně kritizovat), dále možná zavedení VŠ školného (jak se o to do rozsáhlých protestů pokoušela Nečasova vláda příbuzná složením té Fialově), privatizaci zbývajících státních podniků apod. Obecně lze myslím říci, že Petr Pavel bude člověkem stojícím na straně většího a největšího byznysu a vlastníků, což znamená, že bude spíše mnlčet k tlaku na stlačování mezd, horentním profitům energetických firem, bank, developerů atd. a k negativním a destruktivním důsledkům jejich činnosti.
5. Petr Pavel bude vyhovovat „atlantickým zájmům“, to znamená potřebám NATO (čili jeho určujícímu členu, USA) i na úkor emancipace Evropy od USA v ekonomických a zahraničně-politických otázkách (potenciální studená válka s Čínou). S tím jsou spojené i zájmy zbrojařského byznysu, k jehož hluboce negativním aspektům bude Petr Pavel mlčet. Zde opět nemůžeme vyloučit „obrat“ související se sebevzděláváním, popřípadě s formulací jiné etiky Petra Pavla.
6. Poslední hypotéza má široký společensko-teoretický záběr (a je tedy nutně opět spekulativní) a chce se dotknout vlivu celého „podniku“ okolo Pavla na vědomí a postoje různých částí a vrstev české společnosti. Na jedné straně tvrdím, že spolu s parlamentními volbami 2021 a průběhem krizového roku 2022 je velkým testem ovladatelnosti a manipulovatelnosti českých občanů ze strany procentuálně dosti úzké vrstvy, skupiny či třídy pomocí „marketingu“, PR či jednoduše propagandy. Na úrovni vědomí a postojů se kromě snad určitých kritických hlasů myslím bude jednat o další sestoupení do temnot potenciálně fašizujích sfér charakterizovaných obnaženým cynismem, zoufalstvím širokých vrstev a nakonec příklonem k „otesaným“ i „neotesaným“ fašistům (srov. složení vlády v Itálii). Ve značné krátkosti lze říci: nadále se rozevírající sociální nůžky a nevyřešená krize s počátkem v roce 2007 budou v konkrétních českých podmínkách v lepším případě uzavřené v bludném kruhu něčeho jako Babišova pravice a ostatní oligarchicky spřízněná pravice - jež se třeba bude zaštiťovat „demokracií“. S potenciálně sestupnou tendencí se tedy octneme ve spirále Nečas/Kalousek - Babiš - Fiala - Babiš č. 2 atd., s různými deriváty a zcela nahraditelnými jmény na obou vzájemně symbioticky-parazitických stranách.
A co Babiš?
Vícekrát již byl v textu naznačen vztah k Babišovi ze strany Petra Pavla a klíčově jeho mocenského okolí. Obrovská část kritiky Babiše má jednoduše pravdu (Babiš v mnohém lže a například překrucuje prezidentské pravomoci co do vyhlášení války a "vysílání lidí na frontu"). Skoro vždy však zároveň chybí patřičné zobecnění, zapojení do souvislostí (například kritika Babišových údajně „proruských“ postojů je spíše psychologickým strachem z brutálního pragmatismu mocných a na faktické rovině jí odporují například tyto Babišovy výroky, způsobené patrně zaplněním prázdnoty a mezer v Babišově uvažování ze strany „pro-atlantického“ lobbingu).
Babiš zrcadlí ostatní oligarchii (taktéž po stránce arogance peněz), je rozhodně její částí, je nepochybně součástí mnohem širšího bezmála globálního trendu k oligarchizaci společností. Co se rizik a hrozeb Babiše týče, tak si nemyslím, že kritici mohou kromě pozvání Orbána na předvolební mítink apod. najít mnoho dokladů pro „orbánovské“ tendence Babiše ve smyslu zavádění „iliberální demokracie“, nacionalistické a protofašistické ideologizace komplexu státních institucí ani sociální demagogie kritizující „zahraniční plutokracie“ po Orbánově fašistickém způsobu.
O Babišovi je tedy leccos zřejmé, nyní jde klíčově o to, aby byly v jeho konání shledány obecnosti, podobnosti s jinými oligarchy a sounáležitost s trendy překračujícími hranice ČR, jež v něm rozhodně jsou přítomny. Pojmy či spíše slogany jako „deagrofertizace“ a „debabišizace“ jsou pouze demagogickým zúžením praxe sdílené jinak i „demokraty“ a jejich spojenci.
Pro pořádek musím uvést, že jsem Andreje Babiše volil v prvním kole, hodlám to samé učinit v druhém a zde - i v jiných textech - dále rozebírám, co jeho setrvání v českém mocenském systému na té či oné pozici může do budoucna přinášet. Myslím, že Andrej Babiš i Petr Pavel jsou velmi zhoubní a destruktivní kandidáti, že lze ale nyní pro skutečné demokraty a pokrokáře najít maličkou taktickou výhodu ve volbě Andreje Babiše, neboť jej lze rozehrávat proti ostatním částem oligarchie (to se týká i vlastnictví médií, jak snad bystré čtenáře napadlo při čtení textu).
Jinak samozřejmě uznávám, že se ve svých hypotézách mohu mýlit a velice vítám diskuzi a polemiku.
