Článek
Rozuzlení úvah a příběhu bude všední: „mystika“ Prahy jsou lidé v ní žijící - a vlastnící.
Příběhy mají své konce a tyto konce jsou výsledky, s kterými žijeme. Jak bylo těchto výsledků dosaženo mnohdy příběhy zcela mystifikují. Ale chceme utíkat z reality. „Brát si volno od sebe sama“, jak to nazývá Huxley.
Jistý si může být člověk tím, že je vždy dost těch, kteří mají „smysl pro realitu“. Ti ji pro zbytek lidí utvářejí - a více či méně umně zakrývají. Vezměte si divy gotické Prahy. Všechny ty praktické a docela milé věci jako Most či Univerzitu, nebo ty vypjatě zoufalé a svinské věci jako Katedrála či Klášter, jejichž praktickým účelem je obelhávání sebe i ostatních a moc nad poddanými (ačkoli tyto i prvně jmenované budovy jsou krásné). Víte, kdo je postavil?
Téměř jakýkoli člověk má nepochybně tzv. racionální složku mysli, v níž se dají věci odůvodnit (třeba v rozporu s realitou) a potom tu máme to neustálé prýštění pudů. A také věci na pomezí, jako nesmyslné zvyky, neurózy a umění. Poměry a konstelace se u různých lidí liší (a v průběhu času je to jako když běžíme s výkaly v tkaném pytli). Existují také blbější a chytřejší psi. A zábavnější, či nudnější. Také veselejší a zuboženější.
S cikáňaty v elektrice
V Libeřských lahůdkách na dosah pravicových ksichtů ze zastupitelstva Prahy 1 je mnohdy příjemně. Proto jsem si zase zaběhl pro řízek a bramborák, který jsem dojedl v šestce jedoucí na Pavlák.
Jak říká jedna panička (která dostala nějakou cenu) z oligarchického Respektu: „Já si ze všeho nejradši na tomhle světě povídám s lidma. To zní trochu banálně, já vím, ale je to tak. Já nevím, jak to říct, abych se nechválila, ale já to řeknu. Kromě toho, že mě to nejvíc zajímá, tak mi to i jako jde“.
Od starší paní, které jsem nejdříve něco nevrle odsekl, když nemohla učinit to závažné rozhodnutí, jestli bude v ohybu tramvaje stát ode mně nalevo, nebo napravo, jsem nakonec dostal docela zajímavé poznatky o tom, že na různých místech Prahy (např. na Zahradním městě, odkud ona je) nežijí jen zajíci, což už je mi známo, ale též králíci. Jednou jednoho malého našla a přinesla své známé, která poradila dát ho, kde ho paní sebrala, že si pro něj maminka přijde.
Na I. P. Pavlova jsem vystoupil a čekal na desítku nebo šestnáctku a dal se do řeči s paní, která měla papír s potiskem Libeřských lahůdek. Poradila mi, že nová pobočka za zrušenou z Bělehradské je přímo na území té zoo, které se říká správně Pavlák („Ípák“ je ošklivější). Sdělili jsme si, co kdo dělá a ona ve svém vyšším středním věku působila činorodě. Odmítli ji sice coby „zdravotního klauna“ (prý na to nemá vzdělání), ale zato dělá dětské a terapeutické divadlo a bude vystupovat také na festivalu Mezi ploty.
Rozloučili jsme se na Míráku a zbývalo mi jen pár stanic. Typické zoufalé a prázdné obliče (a sem tam některý s jiskrou, jež může přeletět mezi subjekty a objekty) byly dopovozeny takovým docela hlasitým plkáním romského chlapečka a holčičky a nějakých jejich kumpánů přes uličku tramvaje. Z plků dětí se mi zdálo vyzařovat docela dost bolesti, mísící se přeci jen s hravostí, jako je potlučený banán sladký.
S nestydící se bezprostředností to holčička přímo a nahlas komentovala, proč se na jejich partu všichni dívaj. A zanotovali si s kamarádem, že prej to jsou čerti. Pouštěli si hudbu a holčička říkala, že u toho si večer pobrečí. A zase to neznělo jen komicky, ale opravdu tíživě.
Chystal jsem se vystoupit, ale chvíli si nebyl jistý, jestli už jsem na Perunově, nebo jen na Vinohradské vodárně. Chlapeček na mě: „Seš tam, hele, můžeš vystoupit!“ a chichotá se spolu s ostatními. Takže samozřejmě vykouknu, jestli je na cedulce opravdu Perunova, protože mu to jen tak nevěřím. Je to tam napsáno, vystupuji a děti se na mě dívají, tak ještě jakoby přísně, ale snad hravě prohodím: „Hele, ty čerte!“ a oni se tetelivě smějí.
Cikáňata jsou ještě pod ostatními nulami z tramvaje včetně mě, ale dohromady nám tohle město patří podobně málo. Slovo v něm mají developeři, bankéři, rentiéři, vlastníci energií a veřejných ploch, lidé obědvající za 500 a více korun, blbouni v esúvéčkách i jejich politický servis složený z mladých poskoků (kteří mají „odvahu dělat, co je správné“) i starých hajzlů, které z toho hajzlu už skoro nemohou pustit, aby nepodělali celé golfové hřiště.
Trubky pod Prahou, kterými denně proudí statisíce otroků, jsou stále špinavější a nejdebilnější vinohradští psíci stále načančanější. Jak dlouho ještě?
