Článek
Nejdřív, co si pod tím představuje nejzbytečnější mezinárodní entita na světě, jmenovitě OSN. Podle ní jde o Gazu + území mezi Zelenou linií z roku 1948 a řekou Jordán. A kdo jsou potom „Palestinci“ podle OSN? Obyvatelé tohoto území, kteří nejsou Židé (vidíte, už tu máme první zásadní problém).
Pojďme se podívat na to, proč říkat tomu území Palestina je špatně a proč říkat těm lidem Palestinci je špatně.
Protože co je „Palestina“?
Je to, úplně původně, název, jaký dali oblasti Římané, když potřebovali potlačit židovskou identitu tamních obyvatel a pojmenovali to po Pelištejcích aka Filištínech, semitském kmenu, který tam už dávno nežije a nežil ani v římských dobách; byl vyvražděn Babylónem v sedmém století před naším letopočtem. Palestinští Arabové jsou Arabové, jsou potomky Arabů z Arabského poloostrova ne Filištínů. Když říkají tohle, je to ještě větší přehánění, než když Albánci skálopevně tvrdí, že jsou potomky pravěkých Ilyrů (na tom ještě okrajově něco být může, přestože důkazy po tom chybí, ale v případě Filištínů je to naprosto vyloučené; mezi jejich vyvražděním a příchodem Arabů je nějakých 1400 let).
Britové oblast Izraele, Gazy, Judska a Samaří aka Západní břeh Jordánu a celé Jordánsko - Golany označili za mandát „palestinský“, jako návaznost na římskou provincii stejného jména, coby neutrální pojem pro danou oblast. Proč? Tady je potřeba si osvěžit, co je to mandát.
Mandát není stát. Je to něco jako inkubátor pro státy. Když někde zkolabuje státní moc, dějí se věci extrémně hnusné (viděli jsme v Evropě během a po druhé světové válce na různých místech) a tohle přechodné období, kdy jeden státní útvar zkolaboval a druhý ještě nevznikl, tak je schopen vytvořit spoustu velkého mrzení pro všechny zúčastněné. Tomu slouží mandát, který tady, po pádu Osmanské říše, převzali Britové. Tedy: zajišťují chod každodenních věcí, aby mezitím mohly v oblasti vzniknout pokud možno životaschopné státní útvary.
První takový vznikl celkem rychle - Jordánsko. Nejdřív jako autonomní emirát v rámci Palestinského mandátu (1922), později jako samostatný stát (1946).
Tento mandát v roce 1920 obývalo cca 90 % Arabů, 10 % Židů. Židů, kteří byli buď původní, nebo těch, kteří si legálně pod osmanským právem půdu koupili.
Britský mandát omezoval židovskou imigraci velmi drahými vízy, na která se pak diaspora skládala, a i během meziválečného období tak přicházeli Židé do oblasti legálně a kupovali si půdu naprosto legálně. Na základě katastrů respektujících majetkové poměry z Osmanské říše, která tam ty katastry vytvořila a stovky let udržovala. Nic nezabrali násilím. Když se pak blížila druhá světová válka, Britové Židům příjezd do oblasti natvrdo zakázali. Po válce se pak do oblasti přemístili nejen přeživší šoa (znovu: nikomu nic nezabírali násilím), ale i Mizrachim a Sefardim, Židé z Blízkého východu a severní Afriky, kteří byli vyhnáni ze svých domovů se vznikem státu Izrael (1948).
Nicméně tomu předcházel plán OSN na dvoustátní řešení v rámci zbytkového Palestinského mandátu, tentokrát už bez Jordánska.
Tento plán Židé přijali, Arabové odmítli a na základě tohoto plánu, schváleného mezinárodním společenstvím, Židé vyhlásili Stát Izrael. Arabové (žádná Palestinci, protože „Palestinci“ tou dobou byli všichni) za pomocí okolních arabských států Izrael napadli a prohráli, Izrael přežil. Sami žádný palestinský stát neměli, protože ho podle tohoto plánu nechtěli vytvořit. Chtěli to mít celé.
Takzvaná zelená linie, mezinárodně uznaná východní hranice Izraele, je linií příměří z konce války o izraelskou nezávislost (1948) a vede na západ od jeruzalémského Starého Města, v němž ihned po příměří Jordánci zdemolovali historickou židovskou čtvrť. Proto je taky plná relativních novostaveb, když tam přijedete. A ze Západní zdi udělali veřejné záchody.
Od roku 1948 do roku 1967 patřila Gaza SAR, tedy Spojené arabské republice Egypta a Sýrie (žádné "Palestině") a Západní břeh Jordánu Jordánsku (žádné "Palestině"). Egypt se snažil v Gaze vládnout jako garantor dalšího „mandátu“ (tentokrát neoficiálně) pro vytvoření Palestiny jako arabského státu bez Židů a spolu se Sovětským svazem, svým hlavním spojencem v té době, se snažil o vytvoření elit pro takový budoucí stát (Arafat byl Egypťan ostatně, žádný „Palestinec“). Byli to právě sovětští poradci, kdo přišli s ideou „Palestiny“ jako politického projektu budoucího státu a jediní Arabové, kteří se aktivně účastnili celé věci jako budoucí „Palestinci“ byli ti z Gazy. Protože na západním břehu Jordánu byli místní Arabové až do roku 1967, než jim to Jordánsko sebralo, jordánští občané, protože Jordánsko oblast anektovalo doslova až po zelenou linii uprostřed Jeruzaléma.
Šestidenní válka (1967), v níž arabské státy opět chtěly zničit Izrael (který se preemptivním úderem na egyptské letectvo s chemickými zbraněmi na Sinaji ubránil, protože když pak už připravené arabské armády vkročily, neměly leteckou podporu a Izrael je tak dokázal porazit) dopadla naopak expanzí Izraele po Golanské výšiny na severu (z nichž Sýrie posledních dvacet let po Izraeli pálila co chvíli do civilních obyvatel) a Sinaj na jihu. Výsledek: žádný palestinskoarabský státní útvar, samozřejmě.
Arabské armády se pokusily zaútočit na Izrael ještě jednou, během Jom Kipuru roku 1973/5734, ale i tehdy Izrael, byť s velkými ztrátami, vyhrál, po čemž následoval mírový proces s Egyptem metodou „land for peace“, čili Izrael odevzdal Sinaj a výměnou za to Egypt uzavřel mír a formální diplomatické styky.
Mezitím Organizace pro osvobození Palestiny (Arafatem založená v roce 1964) vraždila židovské civilisty kde se dalo, dlužno připomenout, že po celou dobu „palestinského odboje“ je standardní metodou původně sekulárně nacionalistické OOP a později vzniklého nábožensky orientovaného Hamásu cílené zabíjení civilistů, včetně dětí, protože jedním z deklarovaných cílů je nepřítomnost Židů na území jimi definované „Palestiny“. Zcela běžně se pojmem „okupace“ v „palestinském“ prostředí rozumí sama existence státu Izrael, zdaleka nejen vojenská přítomnost Izraelských obranných sil na Západním břehu Jordánu.
Mezitím se změnil status Jeruzaléma: v roce 1967 byla jeho východní část přičleněna pod samosprávu západní části města, od roku 1980 byl vyhlášen nedělitelným a jedním hlavním městem Státu Izrael a na celém jeho území je plně uplatňováno izraelské právo.
První kvazistátní útvar, jaký kdy palestinští Arabové měli, tak je Palestinská samospráva vzniklá v rámci dohod z Oslo (1993), která platí dodnes. Podle těchto dohod tady jsou dvě území, Gaza a Západní břeh Jordánu, přičemž Gaza měla být plně pod správou Palestinské samosprávy s výjimkou moře a vzdušného prostoru, které měly být pod správou Izraele a Západní břeh Jordánu byl rozdělen do zón A, B a C, kdy zóny A, typicky palestinskoarabská města, byla pod plnou suverenitou Palestinské samosprávy (PA), zóny B pod civilní správou PA a bezpečnostní správou Izraele a zóny C pod plnou správou Izraele.
Tohle obě strany podepsaly a platí to dodnes, s jedinou výjimkou, a tou je status Gazy, z níž se jednostranně Izrael v roce 2005 stáhl, protože nad ní PA ztratila kontrolu ve prospěch Hamásu, který proti PA v roce 2007 provedl puč a od té doby tam vládne jako totalitní státostrana.
Palestinská samospráva na Západním břehu Jordánu a Gaza tak fungují, pokud jde o praktickou stránku věci, jako dva nezávislé útvary. Už tenhle fakt tak znemožňuje o tom mluvit jako o „Palestině“, minimálně pokud třeba nechceme říkat o „ČLR“ a Čínské republice na Taiwanu, že je to jeden a týž útvar (není). PA zároveň nemá, vlastním podpisem, žádnou jurisdikci a kontrolu nad oblastmi C Západního břehu, takže není možné za „Palestinu“ označit ani tohle, přestože tak třeba OSN, v rozporu s fakty na zemi a právě Dohodami z Oslo, činí.
A kdo jsou ti „Palestinci“?
21 % občanů Izraele jsou Arabové. Plnoprávní občané Státu Izrael, označovaní jako izraelští Arabové, z nichž někteří o sobě mluví jako o Palestincích, jiní jako o Arabech, jiní jako o izraelských Arabech. Jejich status je naprosto zásadně odlišný od statusu palestinských Arabů, kteří nejsou občany Státu Izrael, takže když se mluví o tom, co „Palestinci“ mohou a nemohou, dochází ke směšování obou kategorií, které pak vede k nepochopení situace a dalšímu očerňování Izraele a různým podivným a nesmyslným alegoriím na apartheid a podobně.
Také se za „Palestince“ označují takzvaní „palestinští uprchlíci“, což je naprostý světový unikát, kdy děti uprchlíků nedostávají státní občanství v zemích, v nichž žijí (Jordánsko, Sýrie, Libanon), ale dědí status uprchlíka. Že je to unikát není nadsázka, mají, jako jediní, úplně jinou agenturu OSN pro svoje účely (UNRWA) než všichni jiní uprchlíci na celém světě (UNHCR), což samozřejmě jen ukazuje na to, jak je ta situace účelová.
Je potřeba se vyjadřovat přesně, což znamená rozlišovat Gazu a Západní břeh, Gazany, izraelské Araby a palestinské Araby, jejichž situace je naprosto zásadně odlišná. A když se mluví o palestinských Arabech, jsou tu ti s právem pobytu v Izraeli (typicky obyvatelé východního Jeruzaléma, držitelé takzvané modré karty) a ti bez práva pobytu v Izraeli (typicky ze Západního břehu a Gazy).
Jistě mnozí namítnete, že sebeurčení je také důležité, a jistě je, jenže podle průzkumu izraelského magazínu +972 (který je mimochodem propalestinský) z roku 2019 se izraelští Arabové vidí následovně: 14 % z nich jako Palestinci, 19 % z nich jako palestinští Izraelci, 22 % jako Arabové a 46 % jako izraelští Arabové. Na Západním břehu a v Gaze samozřejmě bude ta sebeidentifikace takřka stoprocentně „palestinská“. Přesto to ukazuje, jak ani zde se nedá říct „Palestinci“ a chápat to jako „Arabové v oblasti“.
Nejlepší šanci na palestinskou státnost má samotná Gaza, pokud se jednou oddělí i formálně a vyhlásí svůj vlastní palestinský stát. Pak bude samozřejmě naprosto v pořádku tvrdit, že obyvatelé Gazy jsou Palestinci se vším všudy. Ale do té doby bych termíny „Palestina“ a „Palestinci“ hodně šetřil.
Zdroj průzkumu: https://www.972mag.com/poll-israelis-positive-view-jewish-arab-relations/