Článek
Máme poměrně velký problém. Kromě toho, že rudá Čína notoricky krade západní duševní vlastnictví, čímž zároveň sama posiluje svoje vlastní technologické firmy, které pak působí jako nekalá konkurence vůči firmám západním, jsme se až příliš stali závislými na dodávkách hotového zboží odtamtud, a to nejen pokud jde o firmy čínské, ale i pokud jde o firmy západní, které jsou buď závislé na výrobě ve svých v kontinentální Číně umístěných továrnách, nebo na subdodavatelích odtamtud.
Od odluky od Sovětského svazu a později reforem čínského komunistického režimu, které započal po smrti Mao Ce-tunga jeho nástupce Teng Siao-pching, vypadala rudá Čína jako zlatý důl pro evropské a americké firmy: snadná výroba bez – v uvozovkách – zbytečných regulací práce nebo vlivu na životní prostředí v kombinaci s velmi levnou mezinárodní námořní logistikou znamenaly možnost bezprecedentně snížit cenu hotových produktů a zisků pro jejich výrobce. Rudá Čína poskytovala stabilitu a předvídatelnost, a to i přes problémy s krádežemi duševního vlastnictví – dotyčné firmy musely dostatečně rychle inovovat, než jejich produkty byli Číňané schopni okopírovat, na čemž samozřejmě v konečném důsledku zase získal spotřebitel.
Jenže mezitím se výroba centralizovala do jedné země, která s časem získala ambice stát se druhou (případně první, ale k tomu nejspíš nedojde) světovou supervelmocí a covidovou pandemií pošramocené dodavatelské řetězce ukázaly v plné nahotě naši závislost na zboží odtamtud. To, jak v důsledku lockdownů v kontinentální Číně najednou spousta věcí nebyla k dostání, byl velmi vážný, a nejspíš i poslední budíček.
Nestačí jen fakt, že vyrábíme naprostou většinu toho, co spotřebováváme, v jedné zemi. Ona ta země je také vedena Si Ťin-pchingem, který v roce 2018 nastolil nový kurs: návrat k maoismu, konec takzvaného čínského modelu, tedy relativně volného podnikání a bohatnutí populace výměnou za jeho poslušnost. Model, jaký Si Ťin-pching zavádí, se opírá na – díky pokročilým technologiím – univerzální kontrole celé populace a ideové čistotě; v podstatě říká, že Mao měl dobré myšlenky, které jen nešlo uvést do praxe v jeho době, protože nedostatek technologií znemožňoval dostatečně totální kontrolu populace celé země. Zároveň hovoříme o režimu, který čím dál více tlačí na expanzi svého vlivu, ať už jde o přímý vojenský vliv v Jihočínském moři nebo vyhrožování invazí Taiwanu, nebo o vliv politicko-ekonomický zejména v Africe, ale i v Latinské Americe nebo ve Střední Asii.
Kdybychom se vrátili v čase do doby, kdy se o offshoringu do pevninské Číny rozhodovalo a řekli tehdejším vedením firem, co o ní víme dnes, nespíš by nám řekli, že v takovém případě by mohla podobnou roli sehrát Indie: dnes již nejlidnatější země na světě, země, která má rovněž velkou technologickou základnu a navíc formálně demokratická. Problém na této frontě se ale jmenuje indický fašismus zvaný Hindutva, který skrze vládnoucí stranu BJP premiéra Narendry Módího a polovojenské jednotky RSS dělá z Indie zemi západnímu světu čím dál víc nepřátelskou. Módí vládne v Indii od roku 2014 a jediná věc, která v praxi brání tomu, aby se Indie stala plnohodnotnou fašistickou diktaturou, je její federalismus, který BJP brání se dostat zejména do jižních indických států. Je to ale princip federalismu, který je pod čím dál tím větším tlakem jako takový a v mnoha případech byl už přímo centrální vládou v Novém Dillí porušen.
V současné době závisíme na Indii zejména ve dvou oblastech, ve výrobě léků (v níž závisíme kromě Indie i na rudé Číně) a v IT. Indický IT sektor je masivní, zaměstnává 5,4 milionů lidí a jen tři největší outsourcingové konzultační firmy, HCL, TCS a Infosys, mají dohromady 1,3 milionu zaměstnanců. Na expertize jejich inženýrů jsme čím dál závislejší, jak roste komplexita softwaru používaného v našich bankách, státních správách nebo dalších kritických institucích.
V čem je jejich hlavní výhoda: mají vždy po rukou dost lidí schopných implementovat jakýkoliv produkt, mají lidi specializované velmi úzce a mají jich dost na to, aby když někdo řekne „tady je deadline a je jedno, kolik to bude stát, ale udělá se to“, kterákoliv z těchto firem může přijít a říct „my to uděláme“. Na Západě je jim v tomto schopen konkurovat prakticky jenom americký Accenture, takže naše závislost na Indii není v této oblasti absolutní, ale je velmi velká.
Přesun je tedy nutný. Kam a jak?
Základní východisko je, že Evropa potřebuje stabilní země, které jsou blízko a mají levnou a kvalifikovanou pracovní sílu. Uvnitř EU je dlouhodobě neperspektivní podobné kapacity umisťovat do levnějších členských zemí jako je například Rumunsko, jehož například IT sektor je velmi dynamický, protože tím se problém odsune jen o generaci, než bude výroba příliš drahá i tam. Je potřeba se tak dívat do bezprostředního sousedství.
Nejblíže nám je Západní Balkán, ale ten má celou řadu problémů, které musíme vzít v potaz. Bosna a Hercegovina nemá potřebnou stabilitu, dlouhodobě visí ve vzduchu srbská ambice přičlenit ke svému území Republiku Srpsku, což je Srby obývaná část země. Samotné Srbsko je v praxi rusko-pekingské kondominium, které není, navzdory, co pravda, zablokovaným, vstupním rozhovorům, nijak odhodláno se stát součástí Evropské unie nebo s ní nějak více spolupracovat – jak se ukázalo během ruské agrese vůči Ukrajině. Černá Hora je potenciálně cílem ruské politické expanze, ostatně pokus o ruský puč už v zemi nedávno byl, a celá země je v rukou jednoho člověka, Milo Đukanoviće, který jí z pozice premiéra nebo prezidenta vládne nepřetržitě od roku 1991, což samozřejmě vede k otázce, co se s politikou země stane v době, kdy vládnout přestane. Albánie a Severní Makedonie jsou příliš malé svým počtem obyvatel (ostatně to je i Černá Hora), takže to nijak nevytrhnou. Kosovo tím, že není dořešené jeho mezinárodní uznání, rovněž nepřipadá v úvahu a Západní Balkán je, jako celek, příliš fragmentovaný, než aby se mohl stát plnohodnotnou náhradou pro čínské a indické výrobní kapacity, přestože je přímo na evropském kontinentě.
Ukrajina a Moldavsko, a zejména Ukrajina, mají v této věci velký potenciál, ale Ukrajina je v krvavé obranné válce s Ruskem, a, dokud válka neskončí a nebudou garance její existence v jakékoliv formě, zahraniční kapitál tam mířit samozřejmě nebude. Moldavsko je silně nestabilní, a to v několika rovinách: moldavská vláda stále nekontroluje část svého území, tedy Podněstří, v němž je Ruskem podporovaná neuznaná Podněsterská moldavská republika, má vážnou etnickou štěpnou linii na jihu země, kdy Gagauzové svou reprezentací táhnou zemi politicky směrem k Turecku a do toho je v Moldavsku stále ještě velká část prorusky smýšlejícího obyvatelstva.
Turecko by pro tento účel samozřejmě mohlo fungovat, ale jeho prezident Recep Tayyip Erdogan a jeho imperiální ambice znamenají, že jakékoliv investice, které by měly nahradit čínskou, a potenciálně i indickou výrobní kapacitu, by se samozřejmě velmi rychle zopakovaly nad Bosporem. Erdogan je známý tím, jak je ochoten vydírat i svoje partnery, čehož jsme byli svědky v rámci NATO a přístupových rozhovorů s Finskem a Švédskem, stejně jako tím, jak je ochoten otočit kdykoliv se mu to hodí, čehož si kromě nás stačilo všimnout už i Rusko, jemuž to udělal za poslední roky hned několikrát.
Severní Afrika je momentálně nejlepší cíl, pokud chceme přesunout výrobu někam blíž a zároveň diverzifikovat.
Pojďme se podívat hned zkraje na Maroko:
- Má integrované dodavatelské řetězce s firmami v EU, pracuje na tom už dlouho a intenzivně.
- Má dobrou infrastrukturu, která se neustále rozvíjí, včetně vysokorychlostních tratí a železnic, které mají velkou přepravní kapacitu. Tohle je pro průmyslovou výrobu samozřejmě důležité.
- Už skoro třicet let rozvíjejí průmysl, zejména automobilový, díky čemuž je dnešní Maroko čím dál tím víc tam, kde Česko nastavilo svůj ekonomický model v devadesátých letech – jako efektivní montovna. Zatím nejde dál, protože svůj potenciál v tomto ohledu nevyčerpalo, ale na rozdíl od Česka ho tenhle model bude klidně ještě generaci až dvě dobře živit. Je tam hodně subdodavatelů pro evropské průmyslové firmy a přímo v zemi má výrobu 250 velkých evropských a amerických firem – už dnes.
- Přestože je provázanost Maroka s Evropou vysoká, Evropa tam není sama. Maroko má svoji vazbu na Rusko přes Rosatom, který dodává jaderné elektrárny zejména pro odsolovací jednotky – Maroko kromě jiného rozvíjí i vztahy s Izraelem v oblasti zemědělství; izraelské firmy dodávají do Maroka po normalizaci vztahů know-how pro to, jak mít intenzivní zemědělství s minimem vody, do čehož právě i odsolování zapadá.
- Geografická pozice Maroka z něj dělá samozřejmě přitažlivý trh pro generování solární elektrické energie, ať už jde o klasickou fotovoltaiku nebo o solární věže – minulý rok otevřelo největší solární věž na světě. Jak funguje solární věž? Je to klasická tepelná elektrárna, která ale místo toho, aby ohřívala vodu na páru, která pak pohání lopatky turbíny která roztáčí generátory, kotlem nebo reaktorem, k tomu používá teplo ze slunce, které je mnoha zrcadly okolo věže mířeno na její vrchol, který obsahuje sůl, která se v důsledku velmi vysoké teploty roztaví a je schopna si své teplo pro generování páry udržet i přes noc, kdy ji slunce neohřívá.
Kromě Maroka má s Evropskou unií dobré vztahy i Tunisko, které vsadilo na výrobu léků; v zemi jsou přítomny největší farmaceutické společnosti a tuniská vláda by ráda byla viděna jako někdo, kdo Evropě umožní se zbavit závislosti na rudé Číně a Indii v této oblasti.
Alžírsko a Egypt chtějí totéž, jenže Alžírsko nemá dobré vztahy s Evropskou unií a Maroko je pro něj hlavní rival. Je přitom opatrné vůči pekingskému vlivu a samo proměnu do takového druhu ekonomiky nezvládne, takže se stalo de facto tureckým satelitem. Už dnes je většina lidí zaměstnaných v zahraničních firmách v Alžírsku ve firmách tureckých. Turecko si zároveň udělalo de facto kolonii ze západní části Libye, tedy té, které vládne mezinárodně uznaná vláda národní jednoty v Tripolisu.
Turecké investice tam ale nejsou srovnatelné s Alžírskem; vzhledem k probíhajícímu faktickému rozdělení Libye na dvě části a neuzavření občanské války Libye není místo, kam by bylo možné podobným způsobem investovat. Egypt pak do toho jde otevřeně s Pekingem, takže pro naše diverzifikační účely to určitě fungovat nebude.
Snahy o diverzifikaci už samozřejmě probíhají, s tím, že je otázka, jestli se k věci nepřidají v nějaké formě uhlíková cla, která by tento proces akcelerovala. V dlouhodobé perspektivě je velmi pravděpodobné, že se výrobní centrum zejména z Číny, ale je možné že i z Indie, přesune do Mexika pro severoamerický trh a do Maroka, Tuniska a na Ukrajinu pro trh evropský; pokud jde o region jihovýchodní Asie a Pacifiku pak zejména do Vietnamu a Indonésie – tam už ten proces probíhá.
Si Ťin-pching bude samozřejmě se svou politikou ještě hodně dlouho nebezpečný, ale nejsme na rudé Číně tak závislí, jak si myslíme, že jsme a rozhodně ne tak, jak se nám Pekingem placení lobbisté budou snažit vysvětlit, že jsme. Schválně – před pár lety bylo nemyslitelné se odpoutat od ruského energetického sektoru. A dnes? S rudou Čínou to tak snadno nepůjde, ale nemožné to není. A takový odchod je jednoznačně v našem zájmu: Peking musí pochopit, kde má hranice, a jinak než, v tomto případě ekonomickou, silou to nepůjde.
Více zde:
https://thearabweekly.com/relocating-eu-manufacturing-tunisia-makes-sense
https://www.thenationalnews.com/weekend/2023/08/25/brics-north-africa/
https://www.usnews.com/news/best-countries/articles/2021-05-18/us-needs-to-balance-dependency-on-india-for-it-services
