Článek
Zúčastnil jsem se onehdy zajímavé diskuse o platech v médiích, o tom, jak nejen platy, ale celkově jaké podmínky v médiích panují; a je jedno, jestli jde o novináře na volné noze nebo kmenové v redakcích. Situace je tragická a jako společnost na to dojedeme. Respektive už dojíždíme.
Když se podíváme na to, kolik lidí u nás věří v dezinformace, kolik lidí volí protestní strany a kolik lidí se nechá utáhnout na protizápadním sentimentu, tohle všechno jde z velké míry na vrub špatně fungujícím médiím, které sotva mohou fungovat lépe, když spousta kvalitních novinářů pracuje za tak strašných finančních podmínek. A ne, netýká se to jen médií, samozřejmě, tohohle „oni to budou dělat, protože to chápou jako svoje poslání, ať budou podmínky sebehorší“, se týká spousty oborů, včetně těch, které má mít na starosti stát a které suplují dobří nadšenci. Jako společnost jedeme v těžkém provizoriu a to se pak promítá do odpovědi na otázku, proč třeba ve srovnání nejen s Polskem nebo Litvou, kde už jsme zvyklí, ale i s Rumunskem, je náš vývoj takový nijaký.
Aby fungoval mediální trh, musí tu být určitá přirozená skladba různorodých médií, které ale budou udržovat určité etické a profesní standardy, od bulváru po seriózní ekonomické deníky. Nedá se říct, že to dva deník, tři týdeníky a pět měsíčníků vytrhnou. Tohle způsobuje, že aby byla společnost dostatečně kultivovaná, musí mít k dispozici daleko větší spektrum kvalitních médií na dosah (a ano, i bulvár se dá, a musí, dělat kvalitně; ofrňování se nad ním znamená nahrávat různým Aeronetům a jiným Protiproudům).
Tohle znamená, že tu máme, bez ohledu na to, jak je velká cílová skupina čtenářů, za mediální trh jako celek určité fixní náklady. Aby to vycházelo, musí to určité minimum stát, jinak to vycházet nebude.
Když se podíváte do Polska, kde jsou platy podobné jako tady a ceny mírně menší, mají tamní novináři, podle svědectví, které mám k dispozici, daleko lepší podmínky než ti naši. Podmínky nejen platové, ale i v tom, jakým způsobem jsou zaměstnáváni, že dostávají zaplaceno i předtím, než článek vyjde, že se jim proplácejí náklady na práci v terénu (u nás, co jsem slyšel od některých novinářů, zpravidla ne) a tak dále.
Důvod? Polsko je skoro čtyřikrát větší trh než Česko a Poláci, respektive polsky čtoucí, jsou zhruba šestkrát větší trh než Češi. Fixní náklady přitom zůstávají stejné, takže redakce si samozřejmě mohou dovolit novináře kvalitním způsobem zaplatit. Což se pak projevuje na kvalitě veřejné diskuse a taky na tom, že je v Polsku méně korupce než u nás, lidé jsou politicky angažovanější než u nás a celkový trend je postupná liberalizace společnosti, zatímco u nás jsme každé jedny volby na hraně katastrofy a modlíme se, abychom přežili další čtyři roky. Ruské dezinformace v Polsku taky nemají tak velký vliv jako u nás, a není to jen tím, že Poláci jsou přirozeně protiruští; ruské dezinformace se tam snaží úplně stejně jako u nás, jen místo chválení Ruska používají jako metodu očerňování Ukrajinců a Ukrajiny.
Co má dělat menší trh, který takovou čtenářskou základnu nemá? Na to má odpověď Norsko, a říká se tomu pressestøtte, čili státní podpora médiím, kdy každé médium, které splní určité profesní standardy, bez ohledu na obsah, dostává peníze od státu na to, aby mohlo dělat dobrou novinářskou práci. Je to stejný princip, jako když tam stát platí veřejnoprávní médium (NRK).
Tohle by bylo řešení pro nás, protože, ruku na srdce - kolik bude náš stát stát, respektive kolik nás už stál, fakt, že špatně informovaní voliči volí v lepším případě diletanty a v horším případě zločince a autoritáře do nejvyšších ústavních funkcí? Proti tomu je nějaká státní podpora tisku pakatel.
A samozřejmě to chce - a to ve Skandinávii samozřejmě dělají taky - podporovat učení se angličtiny na vysoké úrovni v celé šíři populace, protože tím se čtenáři dostanou ke kvalitním informacím, jejichž produkci třeba náš trh nemusí být schopen zaplatit. A ani to se neděje, protože to tu vedou diletanti, které zvolili vesměs špatně informovaní voliči.
Nedá se to nechávat na redakcích a příjmech z reklamy a (stále ještě nízké) ceny výtisků či digitálního předplatného, protože tohle drží tu kvalitu daleko níž, než jaká by měla být, přestože je pořád ještě - za tu cenu - úctyhodně vysoká; spousta našich novinářů dělá dobrou práci, až zázračně dobrou práci, s přihlédnutím k tomu, jak těžké podmínky mají. A teď si představte, jak by mohli pracovat, kdyby ty podmínky měli lepší.
