Článek
Udržení vaší pozornosti co nejdéle uvnitř platformy a ideálně příslušné proprietární aplikace. Ano, všichni počítáme s tím, že když je něco „zdarma“, jsme produktem my sami. Ale principiálně by mělo platit, že dáváme ve formě osobních údajů podobnou hodnotu, jakou dostáváme ve službách, které „zdarma“ čerpáme. To se už ale minimálně někdy od roku 2019-2020 neděje docela určitě. Sociální sítě si berou hodně a dávají málo. Zároveň zůstávají místem, kde „všichni jsou“ a které je pro moderní komunikaci nepostradatelné. Co s tím?
Facebook jako dobrý sluha
Začnu tím, jak jsem se k Facebooku coby publikační platformě dostal. Na Facebooku jsem od roku 2009, ale dlouho pro mě byl nástrojem na sdílení nápadů a fotek s přáteli; větší ambici jsem na něm neměl, protože jsem publikoval na blogu na serveru iDnes.cz; chuť tam psát jsem ovšem ztratil, když Agrofert koupil nakladatelství MAFRA, a bylo tak potřeba se rozhodnout co dál. Facebook vypadal jako jasná volba, protože tehdy fungoval jako inteligentní RSS čtečka a daly se tak sdílet českému publiku různé politické a další zajímavosti ze světa se zasvěceným komentářem. Tehdy jsem si nasbíral asi 1600 stránek místních médií opravdu z celého světa, a tehdejší algoritmus fungoval tak, že se snažil podle mého klikání zjišťovat, co mě tematicky zajímá a vybíral mi příspěvky odkudkoliv tak, aby se mi trefily do zájmu. To byla pro mě zlatá doba Facebooku, protože jsem tak najednou měl „zdarma“ něco, za co třeba redakce platí docela dost peněz. Tehdy jsem také získal většinu svých facebookových čtenářů; někdy kolem roku 2016 jsem si zapnul možnost sledovat mé veřejné příspěvky a cca do roku 2020 to fungovalo jedna radost.
Facebook jako zlý pán
Tehdy ale nastalo několik problémů dohromady. Facebook se rozhodl přeorientovat feed spíš na příspěvky přátel než stránek (stránky najednou organickým způsobem ztratily obrovskou část svého dosavadního dosahu k odběratelům) s tím, že od té doby nepreferuje ani tak to, co vás zajímá, jako spíš to, co vás přiměje k ještě větší aktivitě – typicky tak, že vás to pobouří nebo naštve. Negativní emoce od té doby funguje jako hlavní nosný princip Facebooku a sdílení informací na něm. Aby toho nebylo málo, udělal Facebook další dvě významné změny. Silně omezil dosah sdílených externích odkazů a zároveň omezil organický dosah osobních profilů tak, aby se každý příspěvek, který sdílíte, dostal maximálně k – řádově – nižším stovkám lidí, bez ohledu na to, jestli máte odběratelů pět set nebo pět tisíc. Máte-li jich výrazně víc, dostanete se organicky k řádově nižším tisícům čtenářů s každým počtem, ale pořád je to málo, a to, přestože vás ti lidé číst chtějí, sledují, ba co dím, mají vás označené hvězdičkou jako preferované.
Jediný způsob, jak to snadno prorazit, byl psát hodně. 10-15 postů denně zaručilo, že se aspoň nějaký z nich dostal téměř ke všem. Nebylo to lineární: někteří lidé, kteří mě sledovali, nedostávali skoro žádné, jiní zase úplně všechny, což jim – právem – přišlo úmorné. Potíž byla, že nebylo možné zařídit, aby se většina příspěvků dostávala k většině odběratelů.
Od roku 2020 jsem měl zároveň na Facebooku osobní občanskou agendu, kdy jsem byl motivován svým svědomím: kolem zavřených hranic, covidových dezinformací, Vrbětic a bezpečnostní politiky, sněmovních voleb, senátních voleb, války a voleb prezidenta se dělo tolik věcí, které se mi nelíbily, že jsem chtěl udělat všechno pro to, abych jednou, kdyby to dopadlo špatně, neměl špatné svědomí z toho, že jsem neudělal dost. Asi jako někteří Rusové dnes, kteří se stydí za to, že nechali věci dojít tak daleko a neudělali své osobní maximum. Tohle období pro mě osobně skončilo vítězstvím Petra Pavla a charakteru republiky v prezidentských volbách, takže jsem si vzal na měsíc od sociálních sítí volno, abych přemýšlel, co dál.
Zkrocení Facebooku
Nejdřív jsem si potřeboval ujasnit, co vlastně od Facebooku chci a nechci, abych pak mohl vymyslet, co s ním udělám. Chci od něj, abych získával zajímavé informace a abych měl platformu pro šíření mých vlastních textů, případně komentářů k tomu, co kde zajímavého najdu. Určitě nechci, aby mě držel tím, že budu permanentně na něco naštvaný a abych spamoval jedny, zatímco se nedostanu k druhým, kteří to přitom chtějí číst. A přišel jsem na plán, který, jak se na to průběžně dívám, funguje.
První úkol spočívá v tom, zajistit, co ke mně jde a co mě inspiruje k postování případných příspěvků. Facebookový algoritmus je natolik „cinklý“, že se na něj v případě stránek nedá vůbec spoléhat. Proto jsem všech toho času kolem dvou tisíc odlajkoval a odsledoval. Vystoupil jsem z většiny skupin a teď procházím celý seznam přátel s tím, že všem ruším sledování s výjimkou dvou druhů přátel: těch, kteří píšou zajímavý vlastní obsah a kamarádů, jejichž novinky ze života určitě chci vidět. Až 1. března Facebook spustím, upozorním čtenáře, že se nemusí bát mě tagovat, pokud budou chtít, abych na jejich zdi něco viděl, protože nejspíš budu mít u nich vypnuté sledování, aby mi feed zůstal plný toho, co určitě číst chci a co někteří mí přátelé konzistentně píšou. Když už procházím přátele profil po profilu, všech asi 2100, píšu si zároveň, co kdo dělá, abych mohl zřídit profesní skupiny pro sdílení, které snadněji nasměrují lidem obsah, který je může profesně zajímat.
Druhý úkol spočívá v tom, zajistit, aby se moje příspěvky dostávaly k lidem, které budou zajímat nejvíc a aby se některé příspěvky nedostaly do nepovolaných rukou. K tomu slouží velmi striktní nastavení oprávnění u jednotlivých přátel. Facebook má tři systémové skupiny: Známé, Blízké přátele a Omezený přístup. Skupina „Známí“ slouží k tomu, že když sdílíte něco „pro přátele s vyloučením Známých“, ti to neuvidí; skupina „Blízcí přátelé“ zase vidí všechno co je pro přátele plus to, co je speciálně pro ně a Omezený přístup znamená, že dotyční vidí jen veřejné příspěvky.
Doposud jsem řešil jeden palčivý problém: když jsem psal o Rusku, slétávali se mi na profil trollové a masově nahlašovali vždy nějaký konkrétní starší příspěvek, na kterém se dohodli, čímž mi vždycky na týden vyřadili profil a možnost psát. Tohle chování se mi podařilo eliminovat tím, že jsem začal sdílet veřejné příspěvky jen na 24 hodin, po nichž jsem je pak uzamykal, aby byly viditelné jen pro přátele. To ale způsobilo, že jsem musel do přátel přijmout výrazně víc lidí, než bych tam komfortně měl, což zase ohrozilo možnost sdílet rodinné fotky pro kamarády. Všechny, které neznám, jsem tak označil za Známé a jako základní nastavení soukromí jsem měl „Přátelé kromě Známých“, s tím, že většinu obecných příspěvků jsem odemykal i Známým a jeden-dva denně jsem dával veřejně na těch 24 hodin. Tohle nastavení v sobě ale mělo bezpečnostní díru: nové přátele.
Když požádáte někoho o přátelství a on to přijme, nebude patřit do žádné skupiny oprávnění – a tím se třeba, než je označen za Známého – dostane k rodinným fotkám. Facebook sice dává notifikaci, že bylo přátelství přijato, ale nefunguje mu to dobře, takže často žádná nepřijde. Takhle jsem zjistil, že se mi do skupiny lidí, kteří viděli na osobnější příspěvky, dostalo kolem stovky lidí, co tam neměli být. Potíž je, že Facebook vám nikdy nezobrazí jenom ty přátele, kteří jsou nezařazení – může vám vypsat seznam těch, které jste přidali na nějaký seznam, ale ne těch, co na žádném nejsou.
Takže cíl byl jasný: kdo má vidět osobní věci, musí být Blízký přítel, kdo ne, musí být Známý nebo mít Omezený přístup. Jenže jak zjistit, aniž byste procházeli 2100 přátel po jednom, kdo žádnou skupinu nemá? Zejména tehdy, když jediné místo, kde vidíte na Facebooku své přátele abecedně seřazené, je mobilní aplikace? Export dat z Facebooku také nepomáhá, protože vám nikdy nedá informaci o tom, do kterých skupin jednotliví přátelé patří. Na to pomohl Excel.
Nechal jsem si neustálým scrollováním rozbalit seznam všech přátel na jedné obrazovce a pak jsem dal prostě vybrat vše, kopírovat, vložit do poznámkového bloku jako neformátovaný text, odtamtud zkopírovat a vložit do Excelu. Pak jsem ale musel projít celý seznam a odmazat texty jako „X společných přátel“ nebo „Univerzita Karlova“ nebo názvy firem, kde dotyční pracují, protože tenhle balast byl nedílnou součástí seznamu. Když to bylo, export jednotlivých seznamů (Blízkých přátel, Známých a lidí ve skupině Omezený přístup“ už byl hračka – tam opravdu stačí jen kopírovat a vložit do Excelu jako neformátovaný text. Přes funkci VLOOKUP se pak dá snadno zjistit, kdo patří kam a díky filtrům snadno ukázat, kdo nepatří nikam.
Zbývala tedy jediná věc: správně nastavit oprávnění. Potíž s Facebookem je ta, že vám téměř nic neumožňuje dělat hromadně, všechno musíte po jednom, ručně. Díky Excelu jsem věděl přesně, co musím změnit na co, čímž se eliminovalo hledání, zbytečné klikání a otvírání nepotřebného, i tak toho ale bylo hodně. Což má ovšem za následek setkání s velmi nehezkou funkcí této sociální sítě: dočasný ban na funkci, pokud ji používáte moc často.
Mobilní aplikace vám nedovolí změnit parametry u víc než cca 150 přátel po sobě během 24 hodin. Webová aplikace je vstřícnější, tam zvládnete kolem pěti set, než vám zabrání na den cokoliv v tomhle nastavovat dál. Podobně je to i s tím odlajkováním a odsledováním stránek: najednou jich na mobilu zrušíte kolem šesti set a pak máte na den utrum. Na počítači jich zrušíte víc, ale zrušení jedné jsou tři kliknutí (tlačítko sledování – zvolit zrušení sledování – potvrdit). Tímhle způsobem dělá Facebook všechno pro to, abyste to, komu co sdílíte, pod kontrolou opravdu neměli.
Excelový přehled jde poměrně snadno aktualizovat, jakmile ho už jednou máte udělaný, takže považovat Excel za ten hlavní přehled – místo toho, co ukazuje FB – je velmi dobré řešení. Mimo jiné proto, že vám snadno ukáže, kolik lidí, ve které skupině máte. I to před vámi Facebook schovává.
V Excelu jsem si potom abecedně seřadil přátele a začal si k nim psát poznámky, jestli je sleduji nebo ne a jestli nespadají do některé zájmové či profesní skupiny – například novináři, právníci, zdravotníci, lidé z nezisku, podnikatelé a podobně; protože jsem pak pro ně vytvořil skupiny kontaktů, kterým se dají sdílet informace. Jakou to má výhodu proti sdílení všeobecně všem? Tu, že to ošidí omezení organického šíření příspěvku na ty nižší stovky lidí. Když máte cílovou skupinu například přátele (u mě 2100 lidí) nebo přátele a sledující (u mě asi 3500 lidí), algoritmus Facebooku vybere kolem 400-500 lidí podle svých vlastních preferencí, kterým ten post ukáže. Je tak slušná šance, že když napíšu něco, co by zajímalo novináře, dostane post jen málo novinářů, zato ho dostane hodně lidí, kterým je buď k ničemu nebo pro které má nízkou prioritu. Pokud mám skupinu „Novináři“, která bude mít pár set členů, tak nasdílím-li post pouze této skupině, algoritmus Facebooku ho ukáže skoro všem členům skupiny. Podobně jsem vytvořil skupinu „nesledovaných“ a „sledovaných“, abych si je mohl snadno z FB vytáhnout jako seznam a aktualizovat si ten Excel kdykoliv bude potřeba. Facebook vám totiž v aplikaci nebo webovém rozhraní seznam přátel, které sledujete nebo nesledujete, neukáže.
Tím, že jsem se zbavil všech sledovaných stránek, jsem samozřejmě přišel o zdroje informací, které potřebují náhradu. Ideálně takovou, kterou budu mít pod kontrolou já a ne algoritmus, který má jiné zájmy, než jaké já mám; shodou okolností takové, které se mě snaží okrást o většinu mého času a pozornosti. Kde tedy přicházet k informacím? Existuje celá řada chytrých RSS čteček, ale nakonec se jako řešení ukázal starý dobrý Twitter.
Zapojení Twitteru do ekosystému publikování na Facebooku
Twitter má funkci seznamů účtů, které se dají nějak nazvat, dá se jim nějaký popis ty seznamy mohou pak být veřejné. A není to jen tak ledajaký seznam: kliknutím na něj se vám rovnou spustí feed nejnovějších informací ze zdrojů do seznamu zařazených, kterým pak můžete scrollovat a získat tak nejdůležitější informace, o které vám jde. A jejich veřejný charakter je úplně nejlepší: až tyhle seznamy budu mít hotové, bude je moct využívat každý – i vy, budete-li mít zájem. Jak to bude vypadat? Seznamy, které tam budu mít, budou tematicky a geograficky zaměřené. Příklad: česká média, německá média, polská média, norská média, evropská média psaná anglicky, východoasijská média psaná anglicky, izraelská média, české neziskovky, mezinárodní neziskovky, ruská válka proti Ukrajině, krize kolem možného pekingského útoku na Taiwan, ministerstva zahraničních věcí zemí EU, instituce NATO, ministerstva obrany členských zemí NATO a tak dále a tak podobně, abyste si to snadno našli a získali nejnovější informace z kteréhokoliv ze zmíněných okruhů. Je to o to lepší proti minulosti, že zatímco jsem před lety měl takový skvělý feed na Facebooku jen osobně já, teď k němu budou mít přístup všichni, což snad hodně lidem pomůže v pročesávání internetu po ověřených, kvalitních informacích.
Takže od 1.3., kdy se vrátím na sociální sítě, to vidím následovně:
- Moje zdroje informací budou z twitterových seznamů (média a instituce), z Facebooku (přátelé dlouhodobě publikující zajímavý obsah plus ti, kteří mě tagnou, protože jednorázově něco zajímavého na FB dali) a případně z nějaké chytré RSS čtečky
- Výše uvedené nastavení prakticky vyloučí Facebooku možnost mi podsouvat věci, které mě naštvou s cílem, aby mě naštvaly, takže se snad zase nepropadnu do postování hromady negativistických a naštvaných věcí, čímž nejenže nebudu přispívat ke zhoršování téhle atmosféry na sítích, ale naopak ji snad slušným obsahem trochu vylepším
- Na Twitteru budu, místo Facebooku jako dosud, publikovat různé střípky a zajímavosti
- Na Facebooku budu publikovat tak 1-2 příspěvky denně, které budou spíš delší, mít charakter blogu a budou se věnovat zahraničním záležitostem, plus osobních věcí s cílovou skupinou jenom pro kamarády a užší okruh známých
Zároveň se snažím dlouhodobě udržovat bublinu různorodou, leč demokratickou a slušnou. Mám ve své bublině na Facebooku zajímavé lidi velmi různého politického zaměření, různých světonázorů, náboženství a dalších charakteristik, ale automaticky a nemilosrdně dávám ban za hloupost, za ponižování, za pozitivní vztah k autoritářství nebo k totalitním režimům, za extremismus všemi směry. Chci, aby diskuse probíhala mezi různými lidmi z různých koutů politického spektra napříč politickým středem, proto jsou extrémy vyloučeny z diskuse. A ono to, docela dobře funguje.
Ano, je možné si vzít zpět kontrolu nad sociálními sítěmi. Ale dá to – byť jednorázově – naprosto šílenou práci.
