Článek
Když jsem podstupovala umělé oplodnění bylo mi 36 let. Vzhledem k tomu, že se mohli objevit nějaké zdravotní nebo hormonální problémy, které by se museli léčit, byl to pro mě nejzazší termín pro otěhotnění.
Děti jsem neměla, ne protože jsem dělala kariéru. Ale prostě jsem nepotkávala partnery, kteří by ty děti chtěli a nebo se kterýma bych chtěla děti já. Pak se mi život zkomplikoval, když jsem se se utopila ve vztahu s člověkem, který mě několik let naprosto uzavřel do bubliny strachu a úzkostí, ze které jsem se pak musela dostávat díky psychiatrické léčebně. Věděla jsem, že s ním za žádnou cenu otěhotnět nesmím, spojit se navždy s takovým člověkem prostřednictvím dítěte, je celoživotní prokletí.
Když jsem vyšla z psychiatrické léčebny, věděla jsem, že teď už musím hledat vztah s někým, kdo bude chtít rodinu.
Už před odjezdem do léčebny mě však neustále kontaktoval o 9 let mladší klučina. I když mi napsal email do léčebny, že na mě čeká, nebrala jsem to naprosto vážně. Co bych asi s takovým klučinou, co si ještě potřebuje užívat, dělala? Ani jsem mu neodepsala. Jeho zájem však trval i po mém návratu z léčebny.
Mluvila jsem o tom s kolegyní v kanceláři a ta mi na to řekla, že otec není podstatný, s tím že se můžu rozejít, ale děti mi zůstanou.
Částečně je to pravda. Pokud si nevyberete mstivou osobu, která vám bude chtít děti později sebrat, děti obvykle zůstávají u matky.
Časově už jsem moc na výběr neměla, navíc přeskočila jiskra a my jsme si nakonec sedli. I přes svůj věk souhlasil s tím, že do dvou let založíme rodinu.
Jak to tak bývá, vzhledem k tomu, že jsme se neznali, udělala jsem chybu, kterou dělá mnoho mladých i starších lidí, a místo abychom se s partnerem poznali i po duševní stránce, skočili jsme do vztahu plného vášně. Po roce jsme si plánovaně pořídili děti díky umělému oplodnění. V podstatě jsme žili na představách, které jsme si jeden o druhém vytvořili na základě vlastních přání, místo na základě reality. Přesto jsme dnes manželé a jsme spolu již 12 let.
V našem vztahu se neděje nic extrémně nestandartního. Občas máme lepší období, občas horší, do našeho vztahu citelně zasáhla i nevěra z manželovi strany. Vzhledem k tomu, že jsme spíš protiklady, je náš vztah komplikovanější, než kdybych si vybrala partnera víc podobného svým zájmům a povaze.
Přesto jako táta funguje naprosto bez problémů. Mohla bych s ním obě dcery nechat i čtrnáct dní doma a on se o ně postará.
Přesto, když přichází období, kdy máme krize, byly i období, kdy bych byla pryč, nebýt toho, že společně s dětmi jsme prostě rodina. Navíc pro něj jediná rodina, kterou má. I přes to, že dcery ví, že i kdybychom žili odděleně, táta by si je bral, jedna z nich odmítá, že by táta žil zvlášť a že bychom přestali být rodina.
Je pravda, že děti pokud mají kompletní rodinu od malička, považují to za přirozenou věc, že máma s tátou s nimi prostě budou pořád tak, jak jsou. Přestože po manželově nevěře, kdy jsem chtěla, aby se odstěhoval z bytu, už žijí s tím, že jediný jistý člověk, který s nimi zůstane je máma a on u nich ztratil část důvěry, stále je pro ně přirozenější představa, že žijeme všichni pohromadě, tak jak to podle nich má správně být.
Často slyším od žen, že mnohdy některé věci od partnera překousnou jen proto, že mají děti. V některých případech by nebýt dětí, které často sami neuživí, neodchází, i když jim partner z větší části nevyhovuje, protože prostě nemají kam jít a v případě rodičovského příspěvku by se neuživili, případně by museli docházet pro dávky na pracák, ale to by pro ně taky nebyl, kdo ví, jak skvělý život.
A tak často ženy zůstávají, i v momentech, kdy by už bez dětí odešli, protože musí vzít v úvahu i vztah otce s dětmi, které ho často mívají rádi a nechtěli by, aby se jako rodina rozpadli.
Já vzhledem k tomu, že bych to nějak finančně zvládala a můj manžel rozhodně není z těch, co vás nechají bez financí a alimentů, bych odešla v případě, že bych již nevěřila, že vztah je schopný fungovat, hlavně na citové úrovni nebo v případě, že by děti museli trpět každodenními hádkami nebo nějakými závislostmi ze strany otce.
Samozřejmě by pro mě bylo nepřípustné, abych ještě někdy žila s partnerem, který by mě nějakým způsobem psychicky vydíral nebo na mě fyzicky útočil. Na takové muže, už mám díky bohu červené světýlko…
Přesto jsou pak často děti nakonec ten důvod, proč od mužů ženy utíkají s igelitkou, když se špatně chovají k nim i k dětem. Né všichni otcové, jsou takoví, kteří mají hezký vztah ke svým dětem. Je smutné, že často žena neodejde kvůli sobě, kvůli svému životu a hrdosti, ale až kvůli dětem, protože se na ně nemůže dívat, jak trpí. Ale i v tomhle případě, ještě, že ty děti máme… Je to ten největší dar, který může žena mít.
