Článek
Skvělá jednička, fajn dvojka, dobrá trojka, ucházející čtyřka a špatná pětka neboli výborné, chvalitebné, dobré, dostatečné a nedostatečné, někde i A, B, C, D, E a F. Pětice (či dokonce šestice) známek, co vyjadřuje úroveň zvládnutí učiva ve školních škamnech.
Není to však už přežitek? Je nutné děti týrat škatulkováním dle známek?
Já myslím, že ano. Nemyslím si, že existuje něco stručnějšího a výstižnějšího než známkování. Kdokoli, kdo nakoukne na jakékoliv vysvědčení, hned ví, co to znamená. Ví, jestli dotyčný žák probíranou látku zvládl, či nikoli a na jaké úrovni. Slovní hodnocení asi nezpůsobí takové trauma, ale známky jsou prostě známky, černé na bílém.
Známky samy o sobě žádná traumata nezpůsobují. To, co vytváří trauma a odrazuje děti od jakékoliv další snahy je způsob, jakým se známky na základních a středních školách používají. To je přežitek.
Jak to ve škole chodí?
Vžijme se do role žáčka prvního stupně základní školy. Chodí do školy rád, ještě ho ta škola neotrávila, baví ho učit se nové věci. Ale. Nejde mu ihned vše. Trvá mu, než látku dokonale vstřebá. Třeba ta prvouka. Učili se zrovna listy stromů a hned za pár dní z nich psali písemku. Popletl si dub s bukem, javor s kaštanem a tak. Prostě hrůza, první pětka jako vyšitá. Konec světa. Kdyby si to třeba ještě doma znovu procvičil s mamkou, určitě by to zvládl. Ale. Jde to si to nějak opravit? Pokud jde, tak se mu z pětky, co dostal, pokud teda dostane jedničku, stane trojka. Supr. Za pololetí mají jen maličko známek z prvouky, takže kvůli jedné, či probůh více zkaženým testům nemá tento žáček žádnou naději na jedničku. Pokud vše klapne, bude moct mít leda tak dvojku. Hm. To je motivace. Má smysl se vůbec ještě v té prvouce snažit?
A tak je to ve všech předmětech, někde je těch známek více, takže je více šancí i přes občasný neúspěch v některém testu, či zkoušení, dostat tu vytouženou jedničku.
Ale je tohle opravdu to, co ve škole po dětech chceme? Opravdu chceme, aby děti pykaly za každý neúspěch? Že vše ihned nepochopí? Že mají třeba i kvůli jednomu pitomému testu zkaženou známku na vysvědčení? Je to ta správná motivace k tomu se zlepšovat? Snažit se vůbec o něco? Není lepší na to rezignovat a jen tak proplouvat, protože ta snaha stejně nemá smysl?
Co s tím? Jde s tím vůbec něco dělat?
Jasně, že jde. Jak se říká, když se chce, všechno jde. Příklad existuje. Třeba způsob, jakým se ke známkování přistupuje už léta na vysokých školách.
Pokud pomineme fakt, že si můžete předměty zapsat, jak chcete a kdy chcete a také že na každý předmět máte ve většině případů dva zápisy – neboli dva pokusy předmět splnit, dostáváme se k jádru pudla.
Na většinu testů, a především na zkoušky na konci semestru máte více pokusů. Na zkoušku pokusy tři, kdy známka z předchozích pokusů nijak neovlivňuje ty následující. Neboli, pokud zkoušku uděláte až na potřetí a za jedna, máte prostě a jednoduše jedničku. Látku jste pochopili, naučili se, není důvod vám dávat cokoli jiného. Umíte, máte jedničku. Nenesete si trest za to, že je to až na třetí pokus. Není to pěkné?
Co by se mělo tedy změnit?
Pokud chceme, aby děti škola bavila, aby se snažily a měly motivaci se zlepšovat, mít lepší známky, musejí mít dostatek příležitostí. Plnohodnotných příležitostí.
Každý test, každé zkoušení, každá známka musí být plnohodnotně opravitelná. Každý žáček a student musí mít možnost dostat na vysvědčení jedničku. I když se mu sem tam test nepovede a prostě mu to pochopení učiva déle trvá. Pokud má ale ukrutnou snahu, tak musí mít možnost tu jedničku získat. Musí mít šanci si to moci opravit. Díky chybám a jejich překonáváním se přeci učíme. Škola tu není od toho, aby za chyby trestala, ale aby s nimi pracovala.
Až učitelé ve školách budou dávat všem dětem druhou, či x tou šanci si zlepšit známky, možná tím získají krom více práce i děti, které škola motivuje k lepším výkonům a baví je.
