Článek
Mýtus je vyprávění nebo řetězec příběhů, jehož informační hodnota je často pochybná. Někdy dokonce nulová ale podsouvá posluchači dojem hlubšího porozumění určité události. V dnešní době je mýtus spíš chápán jako smyšlenka, názor bez dostatečných důkazů na události dávno minulé i ty nedávné. Každá společnost, ať už kmenová nebo národnostní má své mýty. O počátku světa, o vzniku a původu jejich kmene nebo národa, o historických událostech, které společnost formovali a kterými, ať už vítězně nebo poraženecky prošla.
V 18. století v Evropě se mýty, stejně jako báje nebo lidové pohádky stávaly základem pro literaturu popisující dějiny jednotlivých evropských společenství a národů. Velký význam sehrály při formování národů v Evropě. U nás to byly například falza Rukopisu Královédvorského nebo literární práce pokoušející se shrnout celou minulost národa viz Alois Jirásek a jeho Staré pověsti české. Později, ve 20. století se mýty staly důležitou součástí vyjádření stavů a zkušeností v pracích Carla Gustava Junga a dalších. Ryze mocenské nebo politické mýty byly vytvořeny v nedávné době, jako mýtus o nadřazenosti árijské rasy nebo mýtus o osvobození dělnické třídy.
Tak kosmogonické mýty vypráví o vzniku a počátcích světa, antropogonické mýty o původu, zrození či stvoření člověka, aitiologické mýty vysvětlují původ různých svátků, zvyků a institucí, soteriologické mýty jsou o záchraně a zachráncích nebo eschatologické mýty, které předkládají obrazné vylíčení budoucnosti, případně konce světa.
Národní mýty bývají dvojího druhu. Tak zvaně povznášející, které vyprávějí o slavných dobách národa, vyhraných bitvách a moudrých vladařích. A mýty traumatizující, vysvětlující nebo popisující události neslavné, které se nedají vymazat z historie národa, protože dějiny přepisovat nejde ani v hokejové historii, natož v celonárodní. Jsou to bolavá místa, k nimž jsme si v průběhu času vytvořili svoje vlastní chápání a vnímání a jak už to u mýtů bývá, s informační hodnotou pochybného charakteru.
Vzpomínka na Bílou horu postupně zrodila ústřední český mýtus, který má sice daleko k pravdě, ale stále se těší značné oblibě. Báje o hrdém národě zrazeném cizáky formovala celé tuzemské moderní dějiny. Kolikrát poté je ještě podobný mýtus vytvářen? Mýtus o hrdinství a zradě.
Karel Kryl, píseň Poslední Moravan.
„Osmého listopadu šestnáct set dvacet u letohrádku Hvězda na
Bílé Hoře zůstal z vojsk Království českého poslední praporec -
moravský praporec Šlikův. U zdi letohrádku padl do posledního muže“.
Příběh o ztraceném boji moravského pěšího pluku se stal národní legendou. Málo který mýtus se tak hluboce vryl pod kůži národa jako tento. Kde vznikl, kdo ho vytvořil a vypustil do světa?
Kupodivu to nebyl nikdo ze strany poražených. Naopak. Kanovník vyšehradské kapituly a generální vikář pražského arcibiskupa Tomáš Pešina z Čechorodu. Tedy žádný protestant. Ale kněz a jezuita. S patřičným eposem popsal bitvu, ve které podle jeho vyprávění zahynula většina mužstva. A legenda začala žít svým vlastním životem.
Autoři z dob národního obrození už jenom vylepšovali a přeháněli, často dost realistickým stylem, jako Zikmund Winter:
„Kaluž krve, kůň mrtvý, tu člověk, ústav otevřená, oči vyvalené, tady druhý mrtvý, tři, víc, víc jich, tu hromada těl nehybných. Nahoře“.
„Baže, Uhři a ostatní všickni s hanbou utekli – a ti tu zůstali, ti tu stojí, stojí před zdí a stojí pevně, hustě, bez hnutí jako ta zeď. Jest dobře rozeznati, že první řada klečí, s namířenými mušketami, druhá, třetí stojí s nastavenými oštěpy. České armády zbytek, který má čest v těle.“
„České armády zbytek“. Byli to vojáci různých národností, najatých a placených moravskými stavy. Staří, vojenští harcovníci, pro které byla válka řemeslem. Žádní nadšenci pro víru pravou ale vojáci na smlouvu a žold. U letohrádku Hvězda to nebyla bitva. Byla to jatka, vraždění vojáků, kteří zůstali osamocení, protože kdo mohl, utekl a ti ostatní se ocitli v pasti.
Císařští vojáci v mnohanásobné přesile přelezli zeď a masakrovali všechny, na které narazili. Křik umírajících i výkřiky o slitování dokonce přiměly velitele císařských Buquoye, aby ta jatka zastavil. Ten poslal urychleně dvě stě mužů a spolu s Maxmiliánem Bavorským učinili přítrž tomu nesmyslnému vraždění. I tak zůstalo ležet v krvi zhruba 1600 vojáků. Do zajetí jich bylo odvedeno asi sedm set. A mnoho z přeživších se ještě v prosinci dožadovali vyplacení žoldu.
Josef Václav Sládek dokonce zveršoval mýtus podle příběhu bitvy u Thermopyl z roku 480 př. n. l., ve které padlo tři sta Sparťanů. Také do posledního muže.
Boj ztracen byl a na útěku řady,
- jen tři sta reků stojí u obory.
"Teď vzdejte se! jsou zbytečné to vzdory!"
Tři sta jich o zeď opírá se zády.
Takže nebyl žádný poslední Moravan a praporec moravských stavů nepadl do posledního muže. Jindřich Šlik, který velem stavovským vojskům během bitvy na Bílé hoře padl do zajetí a za nedlouho přestoupil na druhou stranu k dosavadnímu nepříteli. Jeho další vojenská kariéra už probíhala v císařské armádě a se svým plukem bojoval pod generálem Buquoeyem, svým protivníkem od Bílé hory.
A přesto ve svém černobílém vidění hovoříme o tom, že ONI vyhráli a MY prohráli. Dokonce na dalších 300 let. Když při vzniku Československa v roce 1918 proběhla pozemková reforma, byla označena jako „vypořádání se s Bílou horou“. Asi třetina veškeré půdy změnila své majitele. Z rukou šlechty přešla do majetku středních a malých rolníků. Takto změnily majitele 4 milióny hektarů půdy. Vyvlastněné pozemky byly původním majitelům zaplaceny, ovšem za předválečnou cenu, která byla asi třetinová, než tržní poválečná. Po založení Československa byly zrušeny šlechtické tituly a šlechta přišla o různé společenské výhody. Nesměli většinou vstupovat do státních služeb, zastávat vyšší posty v armádě, ani v úřednickém aparátu. „Odčiňujeme Bílou horu,“ tedy bereme si zpět naši zemi z rukou cizácké šlechty.
V konečném důsledku je několika hodinová bitva onoho 8. listopadu 1620 vnímána jako mnohem delší časový úsek. Do onoho scénáře se vměstnají události od pražské defenestrace až k exekuci „27 českých pánů“, což je další z mýtů, s ohledem na fakt, že z popravených byli panského stavu pouze tři. Do vymezování mezi naším, tedy český a cizím rozuměj německým, patří i jazyk, tedy němčina, jako dorozumívací jazyk obou stran. Tedy i stavovských vojsk. To že o porážce bylo rozhodnuto mnohem dříve, než onoho osudného listopadu je jen nepodstatný detail. Mýtus nemiluje detaily. Ať už to byla zrada nebo domluva velitelů obou znepřátelených armád, nebo nedostatek peněz k zaplacení vojáků a tím nedostatečná až nulová pomoc ostatních evropských zemí, to všechno národní mýtus nepotřebuje, neuznává a nepřijme. Žije si svým vlastním životem, bez ohledu na historická fakta.
Historické události jsou na tom podobně jako historické osobnosti. Jakmile je začneme adorovat a stavět jim pomníky, vzniká nebezpečí, že takto vzniklému symbolu musíme vyretušovat jeho negativní stránky. A pozvolným odstraňováním těchto se z osobnosti stává částečně nebo zcela vylhaná figura. Tak je to i s Bílou horou. Neznalost, nepřijetí nebo nevnímání, ať už vědomé či nevědomé, jednotlivých aspektů reality, které se nehodí do vznikajícího mýtu, nabízí hodně zdeformovaný obraz oné události.
Byla neděle odpoledne, 8. listopadu 1620. Je to už 403 let.
