Článek
Vánoce u lovců lebek
Z hlavního města Nágalandu Kohimy je to do Longwy asi 350 kilometrů. Protože cesty ve východním Himálaji nejsou žádné asfaltky a po setmění nikdo nejezdí, trvala cesta pět dnů. Čtyři krát jsem přenocoval v různých blešárnách pro dělníky, kteří se přesouvají po té jediné cestě, aby ji udržovali alespoň trochu sjízdnou. Obvykle zpevní sesutou krajnici nějakými kládami a do děr nasypou roztlučené kamení. S nimi jsem každé ráno posnídal rýži s maniokem, povečeřel rýži s maniokem a mezi tím několik litrů čaje.
Cílem cesty byla vesnice Longwa ležící na indicko-barmské hranici. Vesnice lovců lebek, kde dožívají na penzi staří vrahouni už v požehnaném věku blížící se stovce. Z poslední horské vesnice Mon jsme vyjeli kolem poledne. V otřískaném džípu mě dělala společnost dvojice starších žen v místním oděvu a tetováním na čele a na tvářích. Vecpal jsem se mezi pět postarších mužů zjevu karibských pirátů s náušnicemi ve vytahaných ušních boltcích a potrhaných hadrech. Mezi nohy a všude kde byl kousek místa se nacpaly bedny, balíky, rance, několik velkých seker, desítka nových mačet a dvě horské, chundelaté kozy.
Po čtyřech hodinách kodrcavé jízdy jsme byli na místě. Auto zastavilo na kraji osady, před velkým, starobylým „morungem“. Řidič vyložil dva pytle rýže a pár krabic s pracím práškem.
O pár metrů dál seděl na bambusové lavici lovec lebek. Stařec s obličejem poznamenaným už notně vybledlým tetováním s kančími kly upevněnými v šedivých vlasech a haleně, po které se viditelně procházely dobře živené, vypasené vši. Seděl na zkřížených nohou a hleděl kamsi za obzor, k údolí, kde pomalu zapadalo oranžové slunce velikosti fotbalového míče. Na klíně držel malé tranzistorové rádio, ze kterého jakýsi hudební soubor vyřvával vánoční koledy.
Ten pohled přes zasviněné okno auta mě natolik ohromil, že jsem přihodil svůj ranec k pytlům s rýží. „Tady zůstanu“, řekl jsem řidiči, který jen lhostejně pokrčil rameny, přehodil si betelový svitek s jedné strany úst do druhé, vyplivl proud krvavých slin a pokračoval v jízdě po cestě plné kamení kamsi dál do kopce.
Stál jsem tam a pozoroval toho starého muže na lavici, který se nenechal vyrušit ze svého klidu ani mračnem prachu po projíždějícím autu, ani špinavým bělochem, který z něho vylezl.
Netrvalo to ani dvě minuty a z „morungu“ vyšla hubená, bílá dívka s blond copem, následovaná místním hochem v maskáčových kalhotách a tričku s nápisem Oxford University. Potřásli jsme si rukama, řekli svá jména a pozvali mě dovnitř.
Prošli jsme první, velkou místností, tmavou halou bez nábytku jen s podpěrnými sloupy. Všude po stěnách zbraně, oštěpy, sekyry, na prknech vyskládaná těžká bižuterie, kabelky, nůše a spousta dalších věcí denní potřeby, všechny opatřené vyobrazením lebky. Když jsme překročili poslední trám, ocitli jsme se v další „místnosti“, kde hořel oheň a u něho seděli v půlkruhu muži a jedna stará žena.
Muž v maskáčích mě ji představil jako svoji matku. Vedle ní dřepěl na bobku její manžel do půl pasu nahý strkal do ohně pár větví. Snažil se rozfoukat skomírající a čoudící plamen, protože přišel host a bude třeba více čaje.
Další tři muži se při představování stydlivě zašklebili a odhalili svá vykotlaná ústa s pahýly zažloutlých tesáků. Měli dlouhé, černé vlasy stažené do umaštěného ohonu kusem lýka. V uších a nosu několik stříbrných kroužků a tváře zvrásnělé jako kůra prastarého baobabu.
Poslední muž, kterému jsem byl představen byl lovec lebek. Nyní na zasloužené penzi, jako i ostatní v osadě. Mohutný chlap, který měl na hrbu devět křížků vypadal na statného šedesátníka. Obličej pokrytý modrošedým tetováním až k očím. Vlasy stažené do cůpku a na krku náhrdelník s pěti malými lebkami ze žlutého kovu.
„To je náčelník“, řekl ten v maskáčích a dodal jméno které chrčelo jako cirkulárka při řezání dřeva. Představil jsem se a podíval se tomu starému do očí. Díval se na mě téměř laskavě, ale těch pět lebek kolem krku znamenalo, že kdysi dávno ulovil pět mužů, jejichž hlavy má někde doma na poličce, nebo v bedně pod postelí. Pak mohutně potáhl nosem a vysmrkal se do dlaně. Chvíli si to se zájmem prohlížel a pak ke mně natáhl ruku. Tu s tím soplem. Potřásli jsme si pravicí a on si ji hned poté otřel o svůj objemný břich. Řekl pár vět a bradou ukázal na ohniště, kde se kouřilo z konvice. Blondýna s copem nalila čaj do plechové misky a předala mě ji. Zároveň jeden z mužů uvolnil své místo vedle náčelníka a ukázal, kam si mám dřepnout.
Konverzace, kterou jsem přerušil svým příchodem, se opět rozběhla. Holka se na mě občas povzbudivě usmála a usrkla čaj. Náčelník do mě několikrát strčil loktem a cosi zavrčel čemuž se všichni velmi smáli. Já se také smál i když jsem si při prvním strčení vylil trochu vřelého čaje do klína.
Holka mluvila anglicky, jak se později ukázalo, byla to nějaká vědecká pracovnice, Američanka, která zkoumala zvyky a krev domorodců v Longwě.
„Čemu se smějí“, zeptal jsem se bázlivě.
„Náčelník říkal, že nikdy neměl starého bělocha.“
„Jak neměl? Co tím myslel?“
Rychle odhrkala přítomným, na co jsem se zeptal, což vzbudilo další záplavu smíchu. Náčelník mě svou obrovskou tlapou praštil do stehna a odhalil úsměv. Bezzubá, temná morda jako brána do samotného pekla. Jenom dva špičáky, pečlivě vypilované do špičky.
„Máš kde bydlet“, zeptala se.
„Nemám, ještě jsem s nikým nemluvil.“
„Tak budeš bydlet tady“, řekla a přetlumočila to ostatním. Všichni na znamení souhlasu kývali hlavami a jejich řeč se podobala zvířecímu vrčení a chrochtání.
„Za tři dny budou Vánoce, oslavíš je s námi“.
Když mě odvedli do mé komůrky, měl jsem v sobě několik litrů čaje a modřinu a levém stehně velikosti náčelníkovi dlaně.
