Článek
Narodit se se „stříbrnou lžičkou v puse“ je zřejmě sen každého, kdo se narodil bez ní. Ale ne vždy to musí být výhra. To ukáže až život.
Giovanni Battista Bernardone to štěstí měl. Otec Pietro byl bohatý obchodník a také lichvář. Matka Francouzka z Provance. Klukovi tedy říkali Francouzek, Francesco. Přesné datum narození je sporné. Tehdy se na to u obyčejných lidí tak nehledělo.
Naučil se číst, a po ruce byly dobrodružné romány plné lásky, rytířů a bitev. Kdo by nechtěl, obklopen všude přítomným vlivem trubadúrů, být rytířem. Jenže obchodníkův syn patří do krámu a do skladů se zbožím. Ne do brnění a na turnaje.
Zlatá mládež se sice shlukovala na ulicích a dopouštěla se všelijakých výtržností, jenže k rytířství to mělo hodně daleko. Spíše to byly pouliční gangy. Tak se mladý Francouzek stal jedním z jejich členů.
Podle zdrojů moc šancí stát se hlavou gangu neměl. Byl malý, slabý, tmavší pleti. Žádný krasavec. V tom období proti sobě válčila jednotlivá města. Jaro roku 1202. Assisi proti blízké Perugii. Francouzkovi bylo dvacet, měl vlastního koně a věřil že v bitvě získá rytířské ostruhy. Nezískal.
V bitvě u Collestrada zvítězili Perugijští. Francouzek byl po zběsilém útěku dopaden a zajat. Po roce stráveném v kobce, v důsledku uzavřeného míru mezi městy, byl propuštěn. Nestal se rytířem. O koně přišel, a ještě se vrátil domů nemocný. Ale nevzdal se. Měl v plánu zúčastnit se vojenského tažení proti císaři Filipu Švábskému. Jenže přetrvávající nemoc mu udělala čáru přes rozpočet.
A dál se už vyprávění liší.
V roce 1204 měl zamířit do Puglie s vojsky Gualtiera Briegnne. Jenže po cestě měl vizi, která mu poukázala na marnost a pomíjivost jeho dosavadních aktivit.
Jiná zpráva hovoří o snech a vidinách, které měl v průběhu horečnatého onemocnění po návratu ze zajetí. V nich mu Bůh sdělil, jaké bude jeho další poslání. Žádný rytíř a služba krásné dámě. Ale chudoba a služba Ježíši Kristu.
Třetí verze popisuje jeho stav po návratu z vězení. Nejen nemoc, ale jakési rozpolcení. Na jedné straně se ještě nevzdal svého snu být rytířem a dvořit se dámám. Na druhé straně stále ostřeji vnímal sociální rozdíly mezi bohatými a chudými. Když vypluli křižáci z Benátek do Svaté země, aby získali Jeruzalém, připojí se jako žoldnéř. Ze Spoleta, kde bylo shromažďovací místo bojovníků, se ale vrátil zpět. Opět horečky, vidiny žebráků a nemocí. Soucit s bídnými nabyl vrchu nad touhou po slávě.
Jako největší hrůzu vnímal malomocenství. Takto postižení, když chodili žebrotou, museli na sebe upozorňovat zvonkem nebo dřevěnou klapačkou. Často projížděl kolem leprosária v Arce blízko kostela sv. Lazara. Jednou se před jeho koně postavil malomocný. Vychrtlý ubožák ve špinavých hadrech s klapačkou a holí. Tehdy se mu poprvé nevyhnul. Slezl z koně, dal mu peníze, obejmul a políbil ho.
Dál už je životní dráha Františka z Assisi, později svatořečeného, dostatečně známá.
A betlém s jesličkami a živým oslem?
Uplynulo dvacet let od doby, kdy toužil po válce, ostruhách a ženách. V hubeném muži s vyholenou tonzurou a starém, hnědém plášti by nikdo bývalého rváče nepoznal.
Jako účastník 5. křížové výpravy do Egypta se setkal se sultánem Al-Kamilem. Na křesťanství ho sice neobrátil, ale na druhou stranu byl rád, že nepřišel o hlavu a mohl se vrátit ke svým. Tam ho poprvé napadla myšlenka na vytvoření čehosi, co by připomínalo chlév nebo jeskyni, ve které se narodil Ježíš.
V roce 1223, na půlnoční mši svaté v Grecciu blízko Assisi, měly „jesličky“ svoji premiéru. Nebyla to žádná kamufláž ale všechno na živo. Na slámě v dřevěných jeslích leželo zabalené mimino, vedle uvázaný osel a vůl. Nic víc. Žádné průvody pracujícího lidu, žádní tři králové nebo betlémské hvězda. Obyčejný chlév se slámou, dobytkem a malým dítětem na slámě.
Mnohem později jeden z životopisců světce napsal, že tímto chtěl svatý František ukázat Božího Syna jako člověka, který se narodil v obyčejné, chudé rodině. Aby lidé snáze pochopili tajemství Božího vtělení. Nakolik se jeho záměr podařil je už jiná věc.
Zdroje:
