Článek
Tak jsem si udělala takový malý průzkum: oslovila dvacet respondentů (10 mužů a 10 žen) z okruhu mých přátel a známých různého věku, vzdělání a profese z východních, severních Čech a Vysočiny. A výsledek? Přiznám se, že mne ani nepřekvapil: pouze dva účastníci ankety, to jest 10 % z celkového počtu, pobírají průměrnou nebo vyšší mzdu a jsou to muži v předdůchodovém věku na manažerských pozicích. Zbytek hluboko pod průměrem je rád, že má alespoň na živobytí, myslet na budoucnost by sice chtěl, leč prostředků se nedostává.
Statistika nuda je, zpívá se v jedné pohádce, tak ji opusťme a vrhněme se do reality:
Jsme mladí, čerství absolventi právě nastoupivší do svého prvního zaměstnání. Plat nic moc, ale jsme plni elánu a ideálů. Zatím netušíme, že o ně záhy přijdeme. A v tomto věku her a malin nezralých rozhodně není naší prioritou spořit na důchod, neboť mama hotel nám již nevyhovuje pro nedostatek soukromí a chceme se poohlédnout po vlastním bydlení. Šťastlivci, kteří dosáhli na hypotéku, jásají nad mnohaletým závazkem, ostatním se o znehodnocení jejich příjmu hravě postarají předražené pronájmy. Dokonce přemýšlíme, zda si pořídit děti, nebo zatím jen psa. Vítězí pes, toho můžeme dát k našim, když budeme v nouzi.
A což teprve takové maminy samoživitelky… Ty jsou rády, když jakž takž zaopatří dítka školou povinná, aby se na ně spolužáci nedívali skrz prsty. A ani třeba nemohou na školní výlet do ciziny či lyžařský výcvik. Tudíž o žádném spoření na důchod nemůže být řeč.
Dobře, když jsme začali průměrem, přejděme k průměrné rodině: dva pracující dospělí, dvě děti. Nejen, že se daří splácet hypotéku, leasing auta, i dovolenou v cizině si můžeme dovolit a začínáme spořit. A ouha, vypadl nám jeden příjem, náš chlebodárce zkrachoval. Nedej Bože, kdyby druhý živitel rodiny onemocněl! Naštěstí jsme přizpůsobiví, vzdělaní i nějakou praxi máme, tak po pár týdnech na pracáku, jsme opět zaměstnaní. Bohužel na naprosto odlišné pozici, tudíž začínáme „od píky“ a platu absolventa. Jo jo, tomu se říká koloběh života a spoření se odkládá na neurčito. Kýžené dva melouny si můžeme leda tak koupit na tržišti, tímhle tempem je rozhodně nenašetříme.
Jó, to my, „husákovy děti“ jakožto pokolení spořivé střádáme korunku ke korunce na horší příští již léta letoucí. A kdeže naše úspory jsou? Ano, tam. Inflace je sežrala. Lépe bývalo by bylo je prohýřit, projíst, procestovat, neboť zážitky a vzpomínky inflaci nepodléhají. A kdeže jsme my? Odpovězte si sami…. Na začátku.
