Článek
A právě o nich bude dnes řeč.
Tenkrát na rozdíl od současnosti patřily naše gymnastky ke světové špičce. Na předchozí olympiádě, která se konala v roce 1936 v Berlíně a na níž byl již cítit vzrůstající vliv nacismu, získalo družstvo našich žen v tomto sportu stříbrnou medaili. Ovšem naše reprezentantky byly velice zklamané, neboť jejich výkony byly jednoznačně nejlepší. Bohužel neobjektivní rozhodčí nadržovaly domácím Němkám, které díky tomu stanuly na stupni nejvyšším.
O to víc byly naše gymnastky motivované k vítězství o 12 let později. Jednak toužily po odvetě a pak, pokud by se jim to povedlo, byly by úplně prvními československými sportovkyněmi, které by získaly olympijské zlato! Jen pro úplnost, za války se žádná olympiáda nekonala.
Naše reprezentantky se na olympijské hry připravovaly velice svědomitě po celé dva roky. Podotýkám, že všichni naši sportovci měli tenkrát svá občanská povolání a sportu se věnovali ve svém volném čase. Ale přípravy byly podobné jako dnes, jen méně intenzivní, neboť i olympioničky mohly na toto vrcholné klání trénovat až po práci.
Gymnastky byly organizované v takzvané České obci sokolské nebo-li v Sokole. A tento spolek byl komunistům trnem v oku. Ale k tomu se ještě dostaneme.
Dívky a ženy trénovaly o sobotách a nedělích a krátce před olympiádou se vybraný tým zúčastnil soustředění v Nymburce.
To ještě nikdo netušil, že se právě toto místo a koupání v Labi stane později pro jednu gymnastku osudným. Mimochodem, právě to koupání měla děvčata zakázané, neboť se krátce předtím vyskytlo v Československu několik případů dětské obrny, která mohla být způsobena infikovanou vodou. Tenkrát se totiž proti této nemoci ještě neočkovalo. No jo, jenže zakazujte něco mladým dívkám na soustředění daleko od rodičů.
Ale přenesme se od Labe k Temži, tedy do dějiště prvních poválečných letních olympijských her. Londýn gymnastky stejně jako ostatní naše sportovce naprosto uchvátil. Tenkrát ještě neexistovaly žádné olympijské vesnice kdesi za městem, děvčata byla ubytována v internátní škole v centru.
Hned po příjezdu jedna z nich, Eliška Misáková ohlásila lékaři výpravy, že jí není dobře a zatímco ostatní gymnastky šly trénovat, ona ulehla do postele. Zprvu ukazovaly všechny příznaky na chřipku. Jenže než se ostatní vrátily z tréninku, Elišce se značně přitížilo a musela být převezena do nemocnice. V tu chvíli už bylo jasné, že do bojů o medaile nezasáhne a na její místo nastoupila náhradnice, Věra Růžičková. Kromě nich tvořily naše olympijské gymnastické družstvo ještě sestra Elišky Miloslava Misáková, Zdeňka Honsová, Božena Srncová, Milena Müllerová, Marie Kovářová, Olga Šilhánová a nejstarší, jediná účastnice berlínské olympiády, Zdeňka Veřmiřovská.
Lékaři na londýnské klinice po třech dnech diagnostikovali u Elišky opravdu dětskou obrnu. Pokud jí onemocněl dospělý člověk, v drtivé většině případů znamenala smrt. Naše gymnastky byly jako jedna rodina a měly o Elišku obrovský strach. Ten je však nesměl svazovat. Patřily k favoritkám, ale měly velkou konkurenci v reprezentantkách Maďarska, Švédska a Spojených států amerických.
Když 12. srpna nastupovaly ke svému prvnímu vystoupení, prostným, Eliščin stav se ještě zhoršil. Dívky si uvědomily, že nebojují jen za sebe, ale i za ni a věřily, že pokud zvítězí, vyhraje souboj se zákeřnou chorobou i Eliška. První disciplína se jim však příliš nevydařila, obsadily v ní až čtvrté místo. Pak přišla na řadu kladina, v níž byly úspěšnější a posunuly se na druhou příčku.
Další nářadí byla na programu následující den. Dívky byly nevyspalé, neboť celou noc myslely na Elišku. Musely se ale vzchopit, neboť jejich cílem bylo zlato. Ještě před soutěžním programem jela Eliščina sestra Míla do nemocnice, avšak na pokoj za ní už ji nepustily. Takže jí bylo jasné, že je opravdu zle.
Nedalo se nic dělat, Míla zatnula zuby a spolu s ostatními závodnicemi šla opět do boje, protože další náhradnici už neměli. Po dvou dalších disciplínách klesly naše reprezentantky na třetí místo, volná sestava na kladině je opět o jeden stupínek přiblížila k jejich metě, ale stále měly před sebou Maďarky.
Před posledními dvěma disciplínami, které měly vše rozhodnout, jela Míla opět za sestrou do nemocnice. Eliška již byla v bezvědomí a lékaři jí sdělili, že sestře zbývá pár hodin života. Po této kruté zprávě se děvčata ještě více semkla a bojovala ze všech sil i za Elišku. Poslední disciplínu, sestavu s kuželi, zvládla bravurně (tenkrát byla jen jedna gymnastika, to jest sportovní i moderní dohromady) a zvítězila na celé čáře.
Bohužel, Eliška svůj olympijský životní boj prohrála 14. srpna 1948 v 8 hodin a 30 minut.
A tak radost z prvních zlatých olympijských medailí, vybojovaných našimi ženami zastínila smrt jedné z nich, talentované mladé gymnastky Elišky Misákové. Mezinárodní olympijský výbor udělil zlatou olympijskou medaili i jí a stala se tak jediným sportovcem na světě, kterému se dostalo tohoto ocenění in memoriam.
A co ostatní ze zlatého gymnastického družstva? Dostalo se jim po tomto olympijském triumfu doma ovací, odměny a uznání? Ani náhodou. Komunisté, kteří byli čerstvě u moci, viděli v sokolském hnutí nepřátele a zakázali ho. Stejně tak jako psát a hovořit o ohromném olympijském úspěchu československých gymnastek. Tak to bohužel chodilo, a nejen ve sportu.
V článku jsou použity informace z těchto zdrojů:
https://sport.aktualne.cz/olympijske-hry/zlato-a-za-par-hodin-smrt-z-pribehu-ceskoslovenskych-gymnast/r~54d3f02039ed11eeba5b0cc47ab5f122/
https://brnensky.denik.cz/zpravy_region/zlatou-medaili-z-olympiady–kropily-slzy20080714.htm
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-gymnastka-eliska-misakovazemrela-na-olympijskych-hrach-v-londyne-1948.A151225_092810_lide_sm
