Článek
„Dříve k sobě lidé měli blíž,“ říkávala moje babička. Nejdřív jsem si myslel, že jsem to jenom já, komu větší počet lidí nedělá dobře. Nakonec se ukázalo, že to tak má velká spousta lidí.
Jako by neměli co žrát.
Pracovat s lidmi je ta nejhorší práce
Pracovat s lidmi je to nejhorší - řekne naprostá většina těch, kteří s lidmi dělají. Například prodavači či pracovníci ve fabrikách, kteří se musí potýkat s velkým počtem spolupracovníků. Nedávno jsem však měl příležitost při jízdě vlakem na školní exkurzi prohodit pár slov i s průvodčí. Svěřila se, že dříve to byla krásná práce. Když jsem se ptal, proč si myslí, že dnes už tolik ne, očekával jsem, že bude nadávat na výplatu. Jenže na tu si nestěžovala ani trochu.
Prý je to lidmi. Údajně přestávají mít úctu, zanechávají po sobě odpadky a berou ji spíš jako někoho, kdo má sloužit jim, než jako někoho, kdo má za úkol postarat se o vlak a dohlížet nad lidmi, aby například nenastupovali, když se vlak již rozjíždí. Jak sama říkala, začíná to být čím dál tím marnější. Když je na něco upozorní, vysmějí se jí. Má však k upozorňování dobrý důvod. Vyprávěla například o letošní letní nehodě, kdy jakýsi muž nastupoval po rozjezdu, uklouzlo mu to, upadl pod kola a škaredým způsobem zemřel. Také mi řekla, že lidi přímo nesnáší. Často ani nepozdraví, jen ukáží jízdenku. Občas se prý najde někdo milý, kdo jí zlepší den, ale jen výjimečně. Zeptal jsem se, proč tedy tu práci dělá, a správně poznamenala, že přestože měl Cimrman pravdu s „otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi“, někdo to dělat musí a všichni se lidem vyhýbat nemůžou jen proto, že se všude najde nějaký blbec.
Připomnělo mi to jednu moji jinou nedávnou příhodu. Šel jsem v pátek do obchodu s potravinami a trefil zrovna nákupní špičku. Měl jsem asi tři věci, všichni plné košíky a nikdo mě dopředu nepustil. Ani jsem to ale nečekal. Frontu jsem si vystál, a když jsem platil, pobavila mě poznámka prodavačky u vedlejší kasy: „Dělají, jako by neměli co žrát.“ Abych řekl pravdu, nejspíš jsme opravdu neměli co žrát, když jsme byli v obchodě s potravinami.
MHD, veřejné akce a tancovačky
Když jsem se ptal svých kamarádů, proč raději jezdí autem, i když mají blízko zastávku MHD doma i u práce, odpověděli mi, že jim jsou protivní lidé. Je pravda, že někdy je MHD až příšerně přecpané a v létě mnozí zapomínají, že by se měli koupat častěji, ale to nic nemění na tom, že se člověk nemusí zlobit s parkováním ani s placením pohonných hmot. Lidi sice nemám rád, ale přece mě nikdo nenutí, abych se tam s nimi bavil. Přesto osob, které raději jezdí autem jen proto, aby se vyhnuli lidem, neskutečně přibývá.
Když jde o nějakou veřejnou akci, lze si všimnout, že nejčastějšími návštěvníky jsou starší lidé a rodiny s dětmi. Starší lidé se jdou většinou socializovat (a to je to, co se dnes přestává dít), rodiny s dětmi se snaží zabavit své ratolesti. Když je tam někdo mladý, většinou je tam jen proto, protože se tam podává i alkohol.
Tancovačky už vymizely, pokud z toho vyškrtneme kluby, kam se omladina chodí leda ožrat. Pravé tancovačky, kam jdou lidé opravdu za kolektivní zábavou, jsou už snad jen na vesnicích. Můj otec mi vyprávěl, jak se dříve chodívalo každý týden tancovat. Byli tam mladí i staří a všichni se dobře bavili, alkohol byl jen doplněk. Tancovali spolu cizí i známí, nikdo v tom nedělal rozdíly. Dneska je skoro nemyslitelné, že by nějaký muž pozval cizí ženu na tanec bez toho, aby schytal pěstí nebo alespoň nadávku od jejího přítele.
Tady je lidí, to je strašný
Dnes už asi není příliš osob, které by řekly, že jim nakupování v přeplněném obchoďáku nevadí. Každý nadává, kolik je tam lidí, a ptá se, proč tam museli jít zrovna dneska v takovém počtu. Přitom zapomíná, že je jedním z těch, kteří si zrovna vzpomněli. Takové osobě je taky málo, že v podstatě nemusí vůbec s nikým prohodit slova. Vejde, nahází zboží do košíku, zajde na samoobslužnou pokladu a může odcházet. Přitom dříve bývaly obchody, ještě dříve trhy, místo setkávání.
Pamatuji si ze svých náctiletých dob, že jsme se s přáteli sešli v obchoďáku, koupili si třeba banánový shake a pak seděli na lavičkách a povídali si, aniž bychom tam potřebovali dělat nějaké vylomeniny. Dnes jsou lavičky v obchoďácích prázdné (anebo tam radši nejsou vůbec), nebo tam sedí jen pár lidí, kteří na někoho nebo na něco čekají. Přinejhorším tam můžeme vidět nějakého bezdomovce, který se tam šel honem ohřát, než ho ostraha vyhodí. Netvrdím, že se někteří nesetkávají u obchoďáku i dnes, ale asi mi mnozí dotvrdí, že to jsou skupiny lidí, které akorát pokřikují, somrují po procházejících drobné a nežijí zrovna spořádaným životem.
Závěrem
Dneska je prostě normální, že jsou si lidé navzájem protivní. Když se někdo s lidmi setkává často, pohlíží se na něj jako na někoho nezřízeného, někoho do větru. Nikdo už nechce poznávat nové lidi, leda přes kamarády (ale ani to není vždy pravidlem). Přijít k někomu jen tak na ulici a oslovit ho třeba s tím, že má moc hezký kabát, se dnes bere spíše jako známka osamělosti a zoufalosti (někdy dokonce obtěžování), než milá ukázka prosté přátelské povahy. Mladým je příjemnější povídat si se svými přáteli přes online chat. Někam je sezvat například na posezení v čajovně se stává čím dál tím obtížnější. Pět lidí bude souhlasit, čtyři to pak na poslední chvíli odpískají a ve dvou je to přece trapné. Lidé se odcizují a dokonce i mnohé rodiny se společně sejdou jedině u vánoční tabule. Jenže člověk je tvor společenský. Není divu, že je dnes tolik neuróz.
