Článek
Nastoupil jsem do tramvaje jedoucí k VŠ a tudíž hojně používané studenty, ale ten den zrovna málo zaplněné. Usedl na volné sedadlo z několika ještě zbylých a poté si všiml, že pohledy cestujících směřuji ke stejnému místu.
Tam důstojně seděl mladík, vypadající jako gentleman z Anglie minulého století a vedle něj byl druhý mladík, tvářící se jako jeho komorník. Ten druhý obřadně držel na podnosu historicky starý telefon se sluchátkem, jaký se kdysi používal v linkovém připojení.
Když pozornost cestujících byla dostatečně upoutána, gentleman panovačným hlasem oznámil, že by chtěl kávu. „Ano pane, zařídím,“ odpověděl ten druhý. Na telefonu vytočil nějaké číslo a přikázal, že mylord si přeje kávu, se šlehačkou, silně slazenou a hned! Pak sluchátko zavěsil do vidlice telefonu, upravil na podnose polohu krátce ustřižené připojovací šňůry a čekal.
Některým cestujícím se na tvářích objevil úsměv, jiným zase soucitný výraz, chápající postižené. Další zase nechápavě hleděli nevěřící svým očím, co se to vlastně děje. Rozpaky a očekávání dějů příštích trvaly do následující zastávky.
Tramvaj zastavila, otevřely se dveře a vstoupil pikolík se šálkem kávy. Uklonil se, se slovy služebníka poslušně vykonávajícího příkaz předal šálek kávy a ještě stačil rychle vystoupit. Tramvaj se rozjela a v tu chvíli už zírali na neobvyklý jev úplně všichni.
Mylord s kávou v ruce velkopansky pohlédl na prostý lid, vychutnal si jejich udivené pohledy a pak pomalu a obřadně upil doušek kávy. Šálek poté podal k držení tomu druhému sloužícímu. Tramvaj přece jen trochu drcala, tak přece on si ho nebude držet, když na to má své lidi.
Na příští zastávce jsem musel vystoupit. Neznám už další pokračování této ani událostí příštích. A tak se jen domýšlím, jestli šlo o nějakou sázku nebo o kratochvíli recesistů. Možná ano, zkouškové období se chýlilo ke konci, oni asi měli hotovo, tak bavili sebe a udivovali jiné.
