Článek
V těchto dnech nám masmédia připomínají události ze srpna 1968. I já se zahloubávám do vzpomínek z této doby a následující normalizace. To už rok jsem byl doma po vojně, tedy nejvyšší čas osamostatnit se a založit vlastní rodinu.
Po svatbě jsem se upsal v podniku, že jsem ochoten tam pracovat a za to se tenkrát dával stabilizační byt. Podnik byl nedaleko, v úkolové mzdě se dalo dosahovat slušných výdělků, nebylo co řešit. Tak i já dostal družstevní byt a mohli jsme se s manželkou stěhovat do vlastního. Prvním vybavením byl kempinkový skládací stolek, k němu dvě skládací židličky a dvě nafukovací lehátka. I nábytek byl úzkoprofilový, těžko se sháněl. Postupně však nábytku přibývalo, až do plného vybavení.
Ke spokojenosti ještě citelně chyběl telefon. Byl jsem zařazen mezi tzv. nepostradatelné pracovníky, to znamenalo, že kdykoliv se někde něco porouchalo, bylo třeba v co nejkratším čase vyrobit příslušnou součást. Samozřejmě za cenu přesčasové práce nebo i mimořádné směny.
Někdy ke konci týdne jsem si na poště vypsal patřičnou žádost a podal ji. S představou několika let čekání, až na mě dojde řada, tak dlouho se na instalaci telefonní linky muselo čekat, záležitost s telefonem jsem pak pustil z hlavy.
Ale hned následující pondělí dopoledne někdo na mě zazvonil. Kukátkem vidím chlapa v pracovním oděvu s brašnou, vedle něj žena držící nějakou krabici, tak otevírám.
„Pane, jdeme vám nainstalovat telefonní přípojku“, hlásí ten muž. Proč ne, podal jsem si žádost a stěhovat se v dohledné době nemíním. „Pojďte dál“, zvu je do bytu! A kam byste si ten telefon představoval umístit, zeptal se ten muž. Jeden nikdy neví, co bude, až bude, nechávám si poradit. Dali se do práce, natáhli vedení, namontovali připojovací zásuvku, já jim asistoval a oni se mě pořád vyptávali. Až jsem dostával nedobrý pocit, že hovor se ubírá směrem příliš k mé osobě a rodině.
Já jim v domnění ukončené práce poděkoval a ta žena řekla, že ještě neskončili. Pak rozbalila tu krabici, zapojila telefonní přístroj a vyzkoušela funkci. Pak ještě přišla řeč na jejich šéfa. Napřed jsem nechápal, ale pak mi došly souvislosti a proč otázky k mé rodině.
Oni ti telefonisté měli sídlo kousek od našeho domu. Po příchodu do práce našli balíček žádostí o telefon a ta moje žádost byla poslední, tedy hned nahoře. Uviděli moje jméno a to bylo shodné se jménem jejich šéfa. Domysleli si příbuzenský vztah, tudíž pro ně vyplývající prioritu, nečekali a konali ve snaze zavděčit se mu.
Po pravdě jsem přiznal, že jsem jen jmenovec a jejich šéf není můj příbuzný. Bylo vidět trochu rozpaků na jejich straně i studu za ukvapenou aktivitu. No co jim zbývalo, rozloučit se, a ten telefon mi už velkoryse ponechali. Netuším, jak svůj omyl pak vysvětlili, pokud vůbec museli něco vysvětlovat.
