Článek
Konečně nastal přesun z čekárny u lékaře do pracoviště zdravotní sestry. A je tam nějaká jiná. Postarší dáma, ale přesto o generaci mladší než příchozí pacient. Od prvních slov vzájemné komunikace se do povědomí tlačí něco z minulosti. Ale souvisí to vůbec?
Psycho-odborníci by snad našli vysvětlení, něco jako souznění mysli nebo dávný zážitek. Místo formulace informací pro lékaře se po několika slovech sestry v mysli vybavují vzpomínky na dávné, skoro už zapomenuté zážitky.
Po přidělení chatky správcem kempu u Černého moře zjišťujeme absenci malého chlapce. Potvrzuje se, že odešel k moři. A nejen on. Už má spřízněnou duši v podobě dívenky stejného věku. Oba odešli už dost daleko po pláži a zkoumají dary moře vyplavené na břeh. Odchyceni byli v pravý čas.
Správce nás v rámci všeobecných pokynů varuje před travinou s ostrými listy. Nedotýkat se, řeže jako žiletka! Jak jinak, byli jsme první z rodičů, kteří museli navštívit ošetřovnu.
Naše malé ratolesti se ztratily. Ne tak úplně. Vedle jedné z chatek rostl stromek náletového původu. Už dost silný, aby po něm dítě mohlo vystoupat na střechu chatky. Těch šikovných bylo více, včetně zmiňované kamarádky. Záchranná operace byla úspěšná, všechny děti jsme dostali dolů bez úhony.
Organizujeme vycházku do okolí. Během příprav se od vedle ozývá srdceryvný pláč. Stalo se něco? Ano, stalo! A z nářku chápeme strašnou nespravedlivost. „Nechci bílé šatičky!“ „Tom může jít v teplácích a já chci také tepláky!“ S požadavkem malé princezny se babička těžko smiřuje, ale nakonec rezignuje.
Přijel řidič s autobusem. Má být v našem kempu a jezdit na zájezdy. Zaparkoval a dal se do servisních úkonů. V první řadě očista. Pootevíral všechny poklopy a kryty, hlavně prostoru pro zavazadla.
Zjišťujeme, že je to náš příbuzný. Syn těží z protekční výhody a mezi dětmi je jednička. Těm později přicházejícím vysvětluje a ukazuje prostory obvykle uzavřené a tudíž neznámé. A s vyvolenými může prolézt zavazadlovým prostorem na druhou stranu! Kdo to kdy zažil, že?
Nastal večer a hygienická očista. Sprchy byly hromadné, jen nějak organizačně byly upraveny na muži a pak zase ženy. Otcové vzali své potomky a patřičně je namydlili. U malých prcků se neřešilo pohlaví. Tak se kamarádi zase setkali a mohli pokračovat ve vážné diskusi. Aspoň podle gest a zvýšeného hlasu se dalo tak soudit, asi řeší něco moc důležitého. A už se znali natolik, že se oslovovali jménem.
Šampón, všichni jsou si podobni v zábalu pěny. Diskuse byla přerušena a pak otázka. „A Péťo, co ty vlastně jsi?“ „Ty seš kluk, nebo holka?“ Pán vedle se usmál a konstatoval, že zrovna tady je to zřejmé a ptát se ani nemusí. Zahanbený hoch okamžitě kontroval. Slovem nepřípustným, leč často běžně používaným a označující velké a seno chroupající zvíře, tiše zaklel. A dodal už nahlas a zřetelně: „Nevidíš, že mám namydlenou hlavu a pěnu i v očích!“
Ale zpět do reality u lékaře. Stejné jméno měla na jmenovce i ta zdravotní sestra. Pacient si dodal odvahy a zeptal se, zda si pamatuje dětský věk a kemp u moře. Zavzpomínala a připustila, že pamatuje. Její babička byla zaměstnána v tom kempu jako kuchařka. A jako stálý zaměstnanec měla výhodu vzít si sebou někoho dalšího.
Další otázky a vzpomínky byly uťaty pokynem lékaře. „Další pacient do dvojky a sestro, pomozte prosím pánovi na jedničce!“
Takže setkání po půlstoletí? A proč by nebylo? Vždyť ten náš svět není zas tak velký, aby se lidé po čase zase nepotkali.
